ZA HRANICÍ POZEMSKÉHO ŽIVOTA

09.08.2020

Mnohé (ne-li téměř vše), co známe na této zemi v oblasti tzv. duchovědy, co je nám předkládáno k věření a v čem jsme vyučováni, je na "onom světě" zcela jiné a zcela jinak. Pojďme nahlédnou duchovním zrakem jednoho již dříve zemřelého, jak to vypadá z pohledu jeho úrovně.

První dny, týdny, či měsíce (nelze zde totiž vnímat čas, jako na Zemi, neboť zde má jiný rozměr), byly ve znamení poznávání úrovně, do které jsem se po smrti dostal. Za přítomnosti pomocníka z vyšší úrovně, který mě celou dobu provází, jsem začal vnímat realitu tohoto nového světa. Je toho mnoho, co jsem mohl spatřit a poznávat. Dny byly plné nových a doposud neznámých, až nepochopitelných věcí. Mnoho prohlídek různých zajímavých budov, jednotlivých odvětví a směrů. Ale teď popíšu jen nepatrný kousek z nepřeberného množství poznávání a prožívání.

Např. Dům vědy, kde je shromažďováno všechno vědění této zajímavé oblasti. Lidé ani netuší, že pozemský svět vděčí světu duchovnímu za všechny vědecké vynálezy učiněné během mnoha staletí.

Laboratoře a výzkumy duchovního světa jsou několik desetiletí před světem pozemským a uplynou léta, než mnohé převratné objevy dostanou povolení, aby byly předány na Zem, která k tomu zatím není dost pokročilá. Všechny objevy na Zemi od nejstarších dob, přišly z duchovního světa. Člověk vtělený sám nemůže mnoho vykonat. Většina lidí je přesvědčena, že pozemský svět si sám vystačí. Ale to je velký omyl. Vědec je v základě jasnovidný. Jeho zření může být jen částečné, ale přesto existuje. A tak naši vědci mohou předávat svým pozemským kolegům - což také činí - plody svých výzkumů.

Ale bohužel, lidstvo je často uvrženo do utrpení zneužitím některých vynálezů. Všechny vynálezy, předané duchovním světem, mají sloužit dobru a pokroku člověka. Jestliže zvrácení jednotlivci užijí totéž pro lidskou zkázu, musí člověk dávat vinu jen sobě. Proto jsem uznal, že pozemský svět není dost duchovně pokročilý, aby mohl obdržet četné nádherné vynálezy, které zde byly dokonale vypracovány. Jsou připraveny a čekají, ale za tohoto stavu pozemské duchovnosti, by byly nezodpovědnými lidmi použity ke zlu.

Většina lidí na Zemi je velmi svéhlavá. Rozhněvá je každý zásah do jejich "práva" nebo tam, kde se domnívají, že je to jejich právo. Ale my nechceme, aby vynálezy našich vědců, předané na Zemi, se staly výsadou jen některých lidí. Ti, kteří se takto chovali, poznají, že musí zaplatit velkou cenu za krátké období pozemského blahobytu...

Podobné je to i s dalšími obory a odvětvími.

Jeden z mých úkolů, který jsem si zvolil a na kterém jsme se dohodli s mým duchovním pomocníkem (říkejme mu třeba Petr) i duchovní přítelkyní Janou, byl zaměřen na pomoc nově přišlým duším, jejichž náboženské přesvědčení bylo stejné, jako kdysi naše na Zemi, a které na rozdíl od nás nebyly schopny pochopit skutečnost změny, která u nich nastala, a neskutečnost doktrín jejich náboženství.

A tak jsme se dali společně do práce a za poznáním zamířili nyní k nižším světům.

Petr nás upozornil, že pocítíme chlad, který jsme již dříve zakusili, ale silou vůle že se ho zbavíme. Postavil se mezi nás a my jsme jej vzali za ruku. Pohleděl na nás a byl zřejmě spokojen. Podíval jsem se na Janu a shledal jsem, že její oděv, jako i Petrův ztmavl, zešedivěl. Stejně tak se změnilo i moje oblečení. Petr nám vysvětlil, že toto ztemnění barev je následek přírodního zákona a znamená, že nemáme být v temném světě nápadní a nemáme tam přinést světlo, které by oslepovalo oči tamních obyvatel.

Kráčeli jsme po rozlehlé holé pláni. Zem byla tvrdá, zeleň stromů a trávy zmizela. Nebe barvy olova bylo smutné. Teplota klesla, ale my jsme cítili vnitřní teplo. Před sebou jsme neviděli nic než mlhu, která stále houstla, jak jsme se přibližovali, až jsme byli v ní. Vířila dokola a tvořila těžké a vlhké mraky, které nás tísnily.

Pokračovali jsme dlouho v cestě mlhou, a nespatřili nic světlejšího a teplejšího. Chlad stále zesiloval. Po nějakém čase počala mlha řídnout, až nakonec zmizela.

Nyní jsme mohli vidět jasně své okolí. Krajina byla ledová a tu a tam bylo obydlí nejhoršího vzezření.

Přiblížili jsme se k jednomu z nich. Byl to čtverhranný rozložitý dům, bez ozdob a málo přitažlivý. Čím víc jsme se blížili, tím víc nás odpuzoval. Nebylo tam ani známky života, ani zahrada, stál tam o samotě a opuštěný.

Petr zřejmě už znal dům a jeho obyvatele, neboť zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil. Pokynul nám, abychom ho následovali.

Vstoupili jsme do nitra velmi špinavého domu. Bylo tam několik kusů bídného nábytku a všude panovala chudoba. Pocítili jsme soucit a přání pomoci. Ale byla to chudoba duše a materiální pomoc by tu nebyla užitečná. Prostředí bylo ještě studenější uvnitř než venku a bylo nám řečeno, že to pochází od majitele domu.

Vešli jsme do zadní místnosti a našli tam jediného obyvatele, sedícího v křesle. Nezvedl se, aby nás přivítal. Já a Jana jsme zůstali v pozadí, Petr pokročil vpřed, aby promluvil s naším nedobrovolným »hostitelem«.

Byl to muž středního věku. Jeho oblek byl zanedbaný a sešlý. Spíše se zamračil, když nás Petr představil. Chvíli mlčel a potom k nám zamumlal několik skoro nesrozumitelných slov, z nichž jsme vyrozuměli, že se mu děje bezpráví. Petr prohlásil rázně, že v duchovním světě nespravedlnost neexistuje. Následoval vzrušený rozhovor, Petr však zůstal klidný a obdivuhodně laskavý.

Muž vrhal časté pohledy k Janě, jejíž milý obličej jako by ozařoval tento chudý příbytek. Pohleděl jsem na ni, jak na ni tento podivný muž působil, ale nebyla zmatená. On se konečně uklidnil a byl vlídnější. Řekl Petrovi, že bude přemýšlet a že jej zas může navštívit se svými přáteli. Na to se zvedl a doprovodil nás ke dveřím. Zůstal u dveří a hleděl za námi, dokud jsme mu nezmizeli z očí.

Petr byl nadšen naší návštěvou a pověděl nám něco o tomto muži. Byl zde již několik let. V pozemském životě byl šťastným podnikatelem. Myslel pouze na své obchody a všechny prostředky mu byly vhodné k tomu, aby dokázal to, co chtěl. Byl nelítostný k druhým, byl tyranské povahy, ale nechtěl si to sám připustit. Dával na dobročinné účely, když předpokládal, že mu to dopomůže k obchodnímu úspěchu. Držel se náboženství a kostela s pravidelností a horlivostí. Věděl, že kněží mají k němu úctu. Podporoval je a jedna kaple nesla jeho jméno, jako dárce. Ale jeho činy nebyly nikdy nesobecké. Jeho pravý cíl bylo zvětšení podniku a čeho dosáhl na Zemi, na to doplatil v životě v duchovním světě. Podle svého názoru žil příkladným životem a nyní byl odsouzen žít v takové špíně. Odmítal myšlenku, že se k tomu odsoudil sám a že za to nemůže kárat nikoho jiného. Naříkal, že církev jej vedla mylně, neboť jeho štědrost byla přijímána tak, že věřil, že jeho dary kostelu budou silně působit v jeho prospěch na onom světě. Neviděl, že zde rozhoduje úmysl a že štěstí v duchovním světě se nedá koupit žádnou spoustou peněz. Malá služba, poskytnutá laskavě a šlechetně, vytvoří v duchovním světě větší pomník slávě Boží, než spousta peněz na cihly a maltu pro vlastní slávu dárce.

Nynější stav ducha tohoto muže byla zlost, protože měl na Zemi vždy, co chtěl, a nebyl zvyklý na okolnosti tak ponižující, v jakých nyní žil.

Jeho potíže byly tím větší, že nevěděl, koho kárat. Čekal vysokou odměnu, a zatím byl svržen do hlubiny. Neměl přátel, neměl nikoho z vlastní sociální úrovně - jak řekl - kdo by mu mohl poradit. Petr se pokoušel s ním rozmlouvat, ale on k tomu nebyl ochoten. Neměl návštěvy, protože je vyháněl, a přestože Petr jej mnohokrát navštívil, byl výsledek vždy týž - lpěl hloupě na pocitu nespravedlnosti.

Když jej Petr navštívil naposled s Janou, a se mnou, byly tu zřejmé náznaky příští změny. Ke konci naší návštěvy se ukázalo zmírnění jeho obvyklých názorů. Petr byl jist, že k tomu přispěla zjemňující přítomnost Jany a tvrdil, že bychom ho našli už v jiném duševním stavu, kdybychom se vrátili.

Jana byla spokojená, že mohla tak rychle pomoct, i když stále tvrdila, že byla jen prostou pozorovatelkou. Petr ji upozornil, že i když nejednala přímo, ukázala sympatii vůči tomuto nešťastnému člověku. On cítil ten soucit, který mu byl příjemný, i když neznal jeho příčinu. Jana k tomu dodala, že její skromná role by nebyla přispěla k polepšení tohoto muže, nebýt dlouhé a neúnavné práce Petra.

To bylo první setkání s nešťastníky spodních světů. Je to příklad, s jakými jsme se setkali i později, a byl to úvod do naší budoucí práce. Zatím jsme však byli prostými pozorovateli.

Všichni jsme pak pokračovali v cestě. Nebylo tu pěšiny a země se stávala skalnatou. Těžkou, temnou oblohou pronikalo světlo, kterého rychle ubývalo. Nebylo vidět živé duše, ani domu, ani známky života. Za čas jsme zpozorovali něco, co připomínalo jakési obydlí.

Nyní tu nebylo nic než skály a tu a tam bylo vidět lidi sedící s hlavou skloněnou, jakoby bez života, ale ve skutečnosti zničené smutkem a beznadějí. Nepozorovali nás, když jsme kolem nich přešli, a brzo jsme došli k obydlím, která jsme viděli z dálky.

Z blízka byla obydlí však jen špinavé brlohy a nekonečně smutné bylo pomyšlení, že byly výsledkem životů konkrétních lidí na Zemi. Nevstoupili jsme do žádného z nich, byly zvenku odpudivé a nebyli bychom tam v té době užiteční. Místo toho nám Petr pověděl některé podrobnosti.

Někteří obyvatelé, žijí takto léta, vyjádřeno podle pozemského času, ale sami nemají o čase žádnou představu a jejich existence je nevyslovitelně temná - jejich vlastní vinou.

Četné dobré duše sem vnikly a pokusily se vyvést je z jejich temnoty. Některé měly úspěch, jiné nikoli. Úspěch nezáleží tolik na zachránci, jako na tom, koho chce zachránit. Nemá-li tento žádný záblesk touhy ve svém duchu, žádné přání vykročit směrem k duchovnosti, nedá se nic, naprosto nic dělat. Přání musí vytrysknout z nitra nízké duše. A jak hluboko některé klesly!

Nechci říct, že ty, které v pozemských očích jsou duchovně nízko, zde opravdu hluboce klesly. Ve skutečnosti jsou mnohé z nich duše ušlechtilé, které tu očekává krásná odměna.

Naopak jsou zase lidé, jejichž pozemský život byl ohavný, i když zevně vznešený, jejich náboženské povolání bylo ztotožňováno s duchovností. Tito lidé se vysmívali Bohu svým pokryteckým, pobožnůstkářským životem nebo strojeným vzezřením svatosti a dobroty. Zde se objeví takoví, jací jsou. Bůh, kterého tak dlouho hanobili, je netrestá. Trestají se sami.

Lidé, kteří žijí v těchto chatrčích, nemuseli nutně spáchat nějaký zločin v očích pozemských lidí. Je zde mnoho lidí, kteří, aniž by učinili něco špatného, neprokázali svému bližnímu nijaké dobro. Lidí, kteří žili jen pro sebe, bez myšlenky na druhé. Takové duše stále opakují, že nikomu neublížily. Ale ublížily samy sobě.

Obyvatelé těchto nízkých světů si vytvořili hrůzné podmínky pro duchovní život. Není tam žádné světlo, žádné teplo, žádná vegetace, žádná krása. Ale zůstává naděje, že každá duše má vývoj před sebou. Může být zapotřebí tisíců let, aby pokročila duchovně o jeden centimetr, ale je to centimetr dobrým směrem.

Myslel jsem na nauku o věčném zavržení, věčném pekelném ohni. Může-li být místo, kde jsme byli, nazváno peklem - teologové by to jistě učinili - nebylo tu však určitě ani ohně ani vedra. Naopak byla tu zima a vlhko. Duchovnost je totožná s teplem v duchovním světě. Nedostatek duchovnosti je totožný s chladem. Fantastická nauka o pekelném ohni - oheň, který hoří, aniž by něco strávil - je jedna z nejhloupějších, vymyšlená nevědomými lidmi. Je tvrdošíjně udržována církvemi, ale i nejmenší znalost duchovního života odhalí její nemožnost, neboť odporuje zákonům duchovního bytí.

Z jiných pramenů se dovídáme, že pekelné plameny jsou formami touhy po konání zla a že skutečně existují v úrovních ještě nižších. Bůh k nim nikoho neodsuzuje, jsou výsledkem vnitřního chtění zlovolných lidí.

Když jsme byli na Zemi - Petr, Jana i já, bylo od nás žádáno, abychom věřili, že Bůh, Otec Vesmíru, trestá lidi tím, že je odsuzuje do pekelných plamenů pro celou věčnost. Může existovat smutnější karikatura Boha než ta, kterou církve nabízí davu k uctívání? Kostely - kteréhokoli vyznání - si vymyslely zrůdnou představu Božství. Nutí nás do kajícnosti, protože jsme »urazili Boha«, a abychom se Ho báli. Jeho, který je Láska! Nabízejí nám obraz Boha, který bez výčitek svědomí vrhá ubohé lidské duše do nejhoršího utrpení - na věčnost - do neuhasitelného ohně.

Nutí nás, abychom žádali od Boha slitování. Bůh církví je Bůh podivné povahy. Má být stále chlácholen. Člověk si není jist, obdrží-li slitování, o něž žádal. Má se bát, protože On může trestat, kdy chce. Neví se, kdy udeří. Je mstivý a neodpouští. Vnukl banálnosti, které tvoří církev - dogmata, která by mohla být spíše dílem malého, nízkého ducha než Stvořitele. Stvořil bránu ke spáse tak úzkou, že jí jen málo duší bude moci projít. Vytvořil na Zemi rozsáhlou organizaci nazvanou církev, která má být studnicí duchovní Pravdy - která však nic neví o životě v duchovním světě, a přesto se odvažuje diktovat zákony pro vtělené duše a snižovat Jeho jméno výroky, které nemohou být Jeho. Co mohou tak minimální inteligence vědět o Všemocném Stvořiteli světa, který miluje život nade vše? Zapamatujte si: Bůh je Láska sama!

Myslete znovu na všechny hrůzy, které jsem vyjmenoval, a srovnejte je s tímto: S nebem tolika krás, že je pozemský člověk nemůže pochopit, kde panuje mír a dobrá vůle a láska mezi obyvateli. To vše je stvořeno obyvateli těchto světů a udržováno naším Otcem, který z vrcholu nad nejvyšší sférou, posílá lásku celému stvoření a všemu lidstvu.

Co říct o nízkých světech, které jsme právě navštívili? Pohroužen do této temnoty uvědomuji si mimořádně skutečnost věčného života, neboť nebeské sféry jsou na dosah každé duši, zrozené na Zemi. Bůh nikoho neodsuzuje! Člověk se odsoudí sám! Ale neodsoudí se na věčnost, nýbrž jen do okamžiku, kdy učiní první duchovní krok kupředu.

Všechny duše nenávidí nízké sféry, protože jsou tam nešťastné. Proto existují velké organizace, jejichž úkolem je pomáhat duším, které tam žijí, aby přemohly samy sebe a pozvedly se ke Světlu. Tato práce bude pokračovat po věky, až všechny duše vyjdou z těchto hrozných míst a vše bude tak, jak si Tvůrce všeho vesmíru, v projevech do stvoření vložených neomylných zákonů, přeje.