TAJEMSTVÍ ZROZENÍ A SMRTI

19.07.2020

Mnohé z nás děsí záhada, kterou je smrt, a každý se určitě alespoň jednou sám sebe zeptal, zda je definitivním koncem, či nikoli. Někdy v nás může vyvolat strach, který nás nutí utíkat před ní v neustálém hledání krátkodobých radostí.

"Nepřestává v nás hořet touha nezemřít, nezanechat po sobě nedokončené věci či mít nové životní příležitosti. Nepřestává v nás hořet touha neztratit jednou provždy bytosti, které milujeme; je obtížné přistoupit na myšlenku, že na tento svět přicházíme jen jednou, že máme jen velmi málo let, abychom se naučili všechno, co potřebujeme k dosažení zralosti, a že po této krátké - šťastné či nešťastné - zkušenosti se nám nenabízí jiné východisko než poněkud nudný ráj... nebo hrozné peklo..." (Delia Steinberg Guzmán, Zrcadlo kultury č. 37)

Proč jsme se narodili, když máme zemřít? Jaký je smysl toho všeho?

Jsou to velmi důležité otázky, na něž odnepaměti lidé hledali a nacházeli odpovědi. Většina našich předků věřila, že život není omezen jen na existenci v těle, že smrtí život nekončí. I když každá kultura měla svá pojetí a přesvědčení, ať už náboženská, filozofická či materialistická, je užitečné podívat se kolem sebe, na přírodu, jejíž jsme součástí, a pozorovat její zákony, které se logicky musí dotýkat i nás. Uvidíme, že v přírodě nic nezaniká, nýbrž vše se mnoha způsoby přeměňuje a transformuje. Uvidíme, že v přírodě se nic neodehrává lineárně, nýbrž cyklicky...

"Zákon cyklů se projevuje ve všem, co nás obklopuje. Není nic přirozenějšího, než nepřetržité střídání ročních období s jejich známými změnami, a nikoho nenapadne definovat zimu jako konečnou smrt, nýbrž jen jako odpočinek před probuzením jara. Strom bez listí není mrtvým stromem. Prochází určitým cyklem a razí si cestu do dalšího, kdy se znovu zrodí jeho listy, květy a plody." (Delia Steinberg Guzmán, Zrcadlo kultury č. 19)

Běžně chápeme cyklus člověka jako období počínaje narozením, přes dětství, mládí, dospělost po stáří a smrt. Ale to je pouze jeden úsek celého cyklu, který se podobá kružnici, jež nemá začátek ani konec. Ovšem, abychom ho dokázali pochopit, musíme se dotknout dvou velkých záhad: narození a smrti. Což znamená pokusit se najít odpověď na to, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Většina národů věřila a věří, že Člověk není pouze hmotnou bytostí, ale že jsou v něm obsaženy i nehmotné úrovně, které mu umožňují například pocítit lásku, spravedlnost, čest..., tedy věci, které nelze hmotným způsobem popsat ani definovat. Stejně tak mluví o úrovni člověka, kterou bychom mohli nazvat nesmrtelnou duší. Duší, která neumírá, když umírá tělo.

Stejně jako se moře prostřednictvím deště z mraků vrací zase zpět, je možné, že i člověk se navrací po smrti opět do života. Starověký filozof Platon tento cyklus popsal velmi jednoduše, když říkal, že stejně jako mrtví pocházejí ze živých, musí živí pocházet z mrtvých. Tato pojetí my dnes známe jako teorie o reinkarnaci. Pokud tedy všichni procházíme cyklem života a smrti a čas od času se znovu navracíme do života, pak je každá naše existence příležitostí něčemu se naučit, abychom příště neopakovali stejné chyby, abychom směřovali k postupnému zdokonalování, které můžeme nazvat evolucí.

Tento přístup nám současně umožní přijmout spravedlnost osudu, nad níž se někdy pozastavujeme. Pochopíme o trochu lépe, proč se nám stávají některé věci, ať dobré či špatné, proč jsme se narodili na tomto místě a v této době, s určitými dispozicemi, talenty i omezeními.

Smrt tak může ztratit svůj neblahý význam, protože ve skutečnosti je jen logickým a nutným odpočinkem, stejně jako jím je i spánek v noci po pracovním dni plném aktivity. A každé zrození je novou příležitostí, při níž si naše Duše obléká nový šat, protože ten starý a obnošený v okamžiku smrti musela odložit.

Ing. Leoš Flaitingr - Akropolitán č. 96