SVOBODA

24.01.2021

"Svobodu, dejte nám svobodu!" - tak to dnes hlasitě zní nad naší planetou. Křičí tak jednotlivci i celé národy. Chtěli by setřást jho, které na ně uvalily kruté ruce, ale marně. Nedaří se jim to, nemají sílu. Zůstává jen u přání, přestože bylo napsáno a namluveno již tolik krásných slov o svobodě vyznání, volbě povolání a vlasti.

Svoboda však stále zůstává vytouženým zlatým snem. Touha velkých států po moci zabraňuje osvobození těch menších. Hospodářská bída v řadě zemí nutí mnoho lidí ke způsobu života, který by si dobrovolně nikdy nezvolili. Člověk se musí chopit povolání, které je vynucené nouzí a jeho skutečné schopnosti jsou nevyužité. Přelidnění a bytová krize ztěžují změnu bydliště. Kam se člověk obrátí, tam naráží na těsné zdi, o které se bolestivě zraňuje a v důsledku toho se stává vnitřně ochablým, unaveným, a nakonec upadá do beznaděje a lhostejnosti.

Jeho skutečný život tím odumírá. K tomu přistupuje další nebezpečí, které ohrožuje ducha: vnucování názorů. Noviny vštěpují miliónům čtenářů svůj světový názor, jejich autoři násilně vtloukají čtenářům do hlavy své myšlenky a představy. Knihy, divadla, film a televize obracejí zájmy bezpočtu lidí do oblastí, které jim neprospívají, nýbrž které je činí povrchními. Ze všech stran to na nás křičí: "Ber na vědomí toto, věř tomuto! Ne, věř opaku! Nevěř ničemu, všechno je lež!". Člověk se nakonec zmateně odvrací a nevěří už ničemu!

Už nemá chuť dál zkoušet a hledat. Nechá se unášet tam, kam ho nese proud doby. Tím se ale olupuje o ten nejnádhernější dar, který Stvořitel dal lidskému duchu do vínku - smět volit a rozhodovat, kterou cestou se chce dát, jaký cíl si chce vytýčit. Tato schopnost nemůže být člověku nikdy odňata, pokud ji sám neodhodí, neboť patří k duchu jako světlo ke slunci.

Jako nositel zodpovědnosti má být člověk silný a k tomu musí mít svobodu vnitřního rozhodování. Ale dnes o tom již mnoho neví. Šálení ducha, které trvalo po staletí, ochromilo vnitřní síly člověka. Ohýbal se podle učení církví a škol, měnil se tak, jak se měnilo toto učení. Podroboval se tradicím a zvyklostem a tím se stal otrokem. A přesto - v hloubi ducha ho to nutilo dál klást otázky. Nebyl srozuměn s tím, že by dar, který od Boha dostal, neměl uplatňovat.

Tak se lidstvo nepřestalo zabývat otázkou, zda člověk svobodnou vůli má. Abychom si na ni mohli odpovědět, musíme se seznámit s tím, co svoboda vlastně je. Většina lidí si pod tím představuje: smět dělat to, co člověk chce. Jak často můžeme slyšet hluboký povzdech: "Kdybych tak jednou mohl udělat to, co chci!". Kam by to ale vedlo, kdyby každý člověk dělal jenom to, co chce? Kde by pak zůstal řád a poslušnost?

Kdo se nerad přizpůsobuje okolí, kdo chce žít jenom podle své vůle, ten se stává rušivým elementem. Není dochvilný, protože mu to přijde malicherné, provede práci často jinak, než jak je mu uloženo, protože se mu to tak zdá lepší, pře se, protože mu to činí potěšení. Z těchto lidí se v nejlepším případě stanou podivíni, kteří přináší bližním málo požehnání.

"Strom také může růst, jak chce!" říká mnohý člověk. Opravdu? Podívejme se důkladněji: Také strom se musí přizpůsobit půdě z níž vyrůstá, musí ji co nejlépe využít. Musí obejít a obrůst kameny, aby se jich držel. Musí se otáčet za světlem, čelit bouřím a odolávat žáru i chladu. Ba ne, žádná rostlina nemůže růst tak, jak chce. Ušlechtilý strom, ušlechtilá růže jsou prořezávány, aby se dosáhlo co největší plodnosti a rozvíjela se jejich krása. Nejde to bez zahradníkova nože nebo bez půdy, která poskytuje oporu a výživu.

Ty, jako lidský duch si můžeš vybrat půdu, ve které bys chtěl růst a vzkvétat, můžeš si ji vybrat tvrdou a kamenitou, strmou nebo rovnou, suchou nebo vlhkou. Ale jakmile sis vybral, jsi potom vázán na její vlastnosti tak dlouho, pokud v ní zůstáváš. Jestliže jsi člověk, který chce být činný praktickým způsobem, sotva se ti podaří umělecké dílo, nebo výchovná práce. Pokud tě to táhne do světa, nebudeš se cítit dobře v klidném, usedlém životě, ale také nikdy neprožiješ, co je to "domov".

Svět je bohatý na možnosti a nesčetné formy činnosti pro lidského ducha. Může si vybírat jako zákazník v klenotnictví: Co chceš, mé srdce? Vyber si! Přálo by sis život v poklidu, v rozjímání, ve skromné nenáročnosti? Chceš se bít za pravdu, bojovat za ni? Pozvednout meč za Světlo? Chceš pečovat, zušlechťovat, budovat stát, zkoumat zákony života? Vol a ber! Jen na tobě záleží, abys vybral podle svých schopností, píle a zaměření! Tak stojí mládí na počátku své cesty životem. Má mnohá přání, ale jejich splnění často brání vnější překážky.

Vnitřní cesta je ale volná. Ve vývoji, kterým se náš duch chce dát, nám nemůže nikdo bránit, v tom jsme svobodní. Mohu vést život v přesvědčení, mohu jít životem bez víry a prázdně. Mohu pomáhat nebo být neužitečný. Mohu podporovat nebo ničit. Jsme v tom opravdu svobodní?

Existují zákony, které se nedají nikdy obejít. Z růže nemůžeš vypěstovat rajské jablíčko, protože to v ní není uloženo. Ze slabocha nemůžeš udělat duchovního vůdce. Ale správně ošetřovaná růže se volně na vzduchu a slunci rozvine do největší krásy. Tak je tomu také s člověkem. Může se vyvíjet jen ve velkých Zákonech. Pokud je jimi nesen, žije a působí v nich, je možnost jeho vývoje tak veliká, že ji nemůže ani zcela vyčerpat. Vždy je možno vytýčit si ještě další a vyšší cíl. Jako plavec, který se dá unášet nejprve proudem menší řeky, ale časem se odváží na moře, nesen jeho mohutností si libuje v pocitu svobody a s potěšením si v něm pohrává se svými silami, tak může také duch rozepjat svá křídla ve vědomí síly své volnosti a povznést se vysoko vzhůru. Mocná Boží síla, která pulzuje celým stvořením, ho přitom nese.

Svoboda nesmí být tedy nikdy zaměňována za nerespektování zákonů. Prožíváme to i jako občané našeho státu. Smíme v něm žít volně a bez překážek, ale musíme dbát jeho zákonů. Jenom uvnitř těchto zákonů máme svobodu. Zákony nepociťujeme jako zábranu, patří k nutnému zachování pořádku a jsou nám ku prospěchu. Zrovna tak je tomu se svobodou našeho ducha. Také on smí volně žít jenom uvnitř Božích zákonů, které udržují řád v životě stvoření. Co mělo za následek překračování Božích zákonů, to cítíme stále bolestně na své kůži. "Nezabiješ!" zní jedno z Božích přikázání. Jeho překračování stálo životy milionů lidí.

Nepokradeš a nepožádáš majetku bližního svého!" Národy byly olupovány o svá území, byla pošlapána každá úcta k vlastnickému právu člověka, když nebylo dbáno těchto příkazů.

Následkem je všeobecná nesmírná zpustlost, vládne pěstní právo a nejlépe se žije tomu, kdo se v ničem nerozpakuje. Ale tito lidé nejsou svobodní, jsou otroky svých choutek.

Svobodný je jen ten, kdo žije podle Božích přikázání, která v něm a kolem něj udržují nutný řád. A teprve v tomto řádu se mohou rozvíjet síly. Boží přikázání a jeho nevyvratitelné zákony nejsou trýzniteli, kteří na nás činí násilí a chtějí zotročit naše nitro! To jsou pomoci lásky a podpory, bez nich by se muselo všechno zhroutit. Tak se na ně musíme dívat a teprve pak je pochopíme, budeme milovat a ony nás ponesou svou silou. Slouží nám k rozvinutí našich vloh a schopností tím, že je osvobozují! Stvořitel nám daroval svobodu v našem chtění i rozhodování, abychom se mohli stát zralými duchy. To je vysoký cíl! Ale svoboda, tento vznešený Boží dar, musí mít také vysoký cíl! Co bychom si s ním jinak počali? Má plnit jenom naše malá osobní přání? Má nám zajistit pohodlný život? To by bylo málo a neslo by to v sobě předem zárodek otupení.

Ne, lidskému duchu kyne něco mnohem krásnějšího, přinášejícího štěstí. Smí se stát spolupomocníkem ve Stvoření! Nezní to domýšlivě? Nemožně a mlhavě? Ale uvažme! Co je to stvoření? Nepatří k němu také země a celý náš lidský svět? A tento je spojen s jinými světy stále výše nahoru, až ke stupňům Božího trůnu, působíce jeden na druhý. A my přitom smíme spolupůsobit jako hudebník ve velkém orchestru, který nesmí vnášet nesouzvuk, nýbrž musí držet krok v souladu s taktem, rytmem, melodií i doprovodem! Záleží na každém hlase, každém nástroji! Čím více hudebníků, tím je úplnější orchestr. Smíš si zvolit nástroj, k tomu ti Bůh v lásce udělil svobodu.

Můžeš si zvolit to, co tě ze všeho nejvíce těší a také nejlépe vykonáš. Ale nikdy nesmíš ten velký řád rušit, nesmíš vnášet do velkého orchestru svůj vlastní takt, jinak vzniká disharmonie, která má za následek katastrofy ve stvoření. Porušená harmonie v přírodě se v dnešních dnech projevuje jako trvalá mohutná zkáza. Vědomí o Bohem darované svobodě je něco tak nádherného a povznášejícího, že ten, kdo ji opravdu chápe, ji nikdy nezneužije. Tak jako orel stoupá ke slunci, tak vystupuje do výšin opravdu svobodný, k zemi a rozumu nepřipoutaný duch, který rozvíjí své síly v nekončícím vývoji. K Bohem darované a Jím chtěné svobodě smět se rozhodovat a rozvíjet, která dělá teprve ducha duchem, patří však neoddělitelně poslušnost Božích zákonů a přikázání a snaha o udržení pořádku.

Jestliže řád svévolně porušujeme a svéhlavě neposloucháme Boží vůli, uhnízdí se zvůle se svými zlými následky. Co se pak stane, to jsme zažili. Jsi tedy svobodný, člověče, svobodný ke konání dobra, svobodný ke vzestupu, svobodný k volbě své činnosti! Jako jiskřivý drahokam spočívá tvá svoboda ducha ve tvých vlastních rukou. Ozdob se tímto kamenem, který bude zářit tím jasněji, čím správněji jej použiješ. Sám jsi strůjcem svého štěstí nebo neštěstí, svého vzestupu do výšin nebo pádu do hlubin!

Susanne Schwartzkopff