SVATÝ GRÁL

30.05.2017

Mnohé jsou výklady básnických skladeb o Svatém Grálu. Nejvážnější učenci a badatelé zabývali se tímto tajemstvím. Mnohé má vysokou mravní hodnotu. Všechny výklady mají však tu velikou chybu, že ukazují jen výstavbu od země vzhůru. Chybí však hlavní věc, to jest světelný paprsek shůry, který by teprve mohl přinést oživení a osvícení. Všechno, co usiluje zezdola nahoru, musí se zastavit na hranicích hmotného. I v tom případě, když je dopřáno dosáhnout nejvýše dosažitelného. Ve většině případů možno za příznivých podmínek urazit však sotva polovici této cesty. Ale jak daleká je ještě cesta k pravému poznání Svatého Grálu!

Tento pocit nedosažitelnosti projevuje se na konec zřejmě u všech badatelů. Následkem toho snaží se brát Grál jako čistě symbolické označení pojmu, aby mu tím dodali určité výše, jejíž nutnost zcela správně pociťují. Tím však jdou ve skutečnosti zpět, ne kupředu. Jdou dolů, na místě nahoru. Uchylují se z pravé cesty, kterou z části chovají v sobě básnické skladby. Jen ty dávají tušit pravdu. Dávají ji jen tušit, protože vznešená vnuknutí a zasněné obrazy básníků byly příliš silně zpozemštěny rozumem, který při dalším podání spolupracoval. Básníci propůjčili tomu, co duchovně přijali, při další reprodukci obraz svého dočasného pozemského okolí. Chtěli lidem smysl své básně učinit srozumitelnější, což se jim vzdor tomu nepodařilo, protože sami nemohli dospět k vlastnímu jádru pravdy.

Tak bylo všechno pozdější bádání a hledání postaveno předem na nejistý základ. Každému úspěchu byla tím vymezena úzká hranice. Není divu, že na konec bylo možno pomýšlet jen na čistou symboliku a vykoupení Grálem bylo položeno do nejvnitřnějšího nitra každého člověka.

Stávající výklady nejsou bez velikých mravních hodnot. Nemohou však činit nárok na to, aby byly vysvětlením básní, tím méně se mohou domnívat, že se přiblížily pravdě Svatého Grálu.

Svatým Grálem není také míněna nádoba, které Syn Boží na konci své pozemské dráhy použil při poslední večeři se svými učedníky a do níž byla zachycena pod křížem jeho krev. Tato nádoba je posvátnou vzpomínkou na vznešené vykupitelské dílo Syna Božího, ale není to Svatý Grál. Ten Svatý Grál, který opěvovali básníci legend, milostí obdaření. Lidstvo pochopilo tyto básnické skladby nesprávně.

Mělo to být zaslíbení z nejvyšších výšin. Lidé měli očekávat na jejich splnění. Kdyby se básně byly chápaly jako zaslíbení, jistě by se již dávno našla jiná cesta než dosud, která mohla bádání dovést dále. Takto muselo se však ve všech výkladech dojít na konec k mrtvému bodu, protože nebylo nikdy možno dosáhnout plného řešení bez mezer. Dosavadním nesprávným pochopením bylo východisko každého bádání postaveno předem na falešný základ.

Nikdy nebude moci lidský duch, ani ve své nejvyšší dokonalosti a nesmrtelnosti, stát sám před Svatým Grálem! Proto nemůže také nikdy z těchto výšin přijít do hmotného k zemi podrobná zpráva o Svatém Grálu. Může se tak stát pouze prostřednictvím posla, který byl odtud vyslán. Lidskému duchu musí tedy Svatý Grál zůstat navždy a věčně tajemstvím.

Člověk, nechť zůstane při tom, co je schopen pochopit duchovně. Ať se především snaží vyplnit a k nejušlechtilejšímu květu dovést to, co je v jeho silách. Ale on bohužel sahá ve své touze příliš rád vždy daleko za hranice své možnosti. Při tom nevyvíjí vlastní schopnosti a možnosti a proviňuje se tak nedbalostí, která mu nedovolí dosáhnout ani toho, co by mohl. Vytouženého nedosáhne stejně nikdy. Tím se připravuje o nejkrásnější a nejvyšší cíle svého vlastního bytí a dočká se jen úplného nezdaru ve splnění svého životního úkolu.

Parsifal je veliké zaslíbení. Skutečná bytost této postavy byla znetvořena příliš pozemským myšlením básníků legend. V důsledku toho vznikly mnohé nedostatky a omyly ve znázornění této postavy. Parsifal je totožný se Synem Člověka, jehož příchod Syn Boží sám ohlásil. Jako Vyslanec Boží bude člověkem mezi lidmi a musí projít nejtěžšími pozemskými útrapami s páskou na duchovních očích. Po určité době bude zbaven této pásky a musí nejdříve poznat znovu své východisko a tím i sama sebe. Pak musí vidět jasně před sebou svůj úkol. Tento úkol přinese vážně hledajícímu lidstvu vykoupení, spojené s příštím soudem. To však nemůže být uloženo kterémukoliv člověku. Tím méně možno v tom vidět prožití četných jednotlivců, nebo dokonce celého lidstva. Tyto možnosti ponese v sobě pouze určitý, zvláštní vyvolený Vyslanec.

V nezvratné zákonitosti veškeré Božské vůle musí se všechno dokončením vývojového pochodu stát nejvyšším zdokonalením a tím může se opět vrátit k východisku své původní podstaty. Nikdy však nemůže nad ni. Tak i lidský duch jako duchovní jádro má svůj původ v duchovně bytostném. Když prošel hmotností a dosáhl nejvyššího zdokonalení a živé čistoty, může se jako vědomý duch v bytostné formě vrátit do duchovně bytostného. Jeho cesta v nejpříznivějším případě může ho dovést až do předdvoří hradu Grálu, který se tyčí jako nejvyšší v duchovně bytostném. Zde tvoří bránu ke stupňům trůnu, na kterém původce všeho bytí, Bůh Otec, ve svém Božsky bezbytostném, časem halí se v plášť Božsky bytostného a bere tím na sebe formu. Žádný duchovně bytostný ani v nejvyšší své vznešenosti, čistotě a záři, nemůže překročit hranici k Božskému. Tato hranice a nemožnost jejího překročení je zde právě tak, jako ve sférách nebo úrovních hmotného stvoření prostě v povaze věci, v různosti druhu.

Jako nejvyšší a nejvznešenější je Bůh sám ve svém Božsky bezbytostném. Poněkud níže jako nejbližší přichází duchovně bytostné. Obojí jest věčné. K tomu připojuje se hmotné dílo stvoření, zasahující hloub a hlouběji. Počíná plynovitou jemnohmotností a v sestupných úrovních nebo sférách stává se stále hutnějším až ke konečné hrubohmotnosti, viditelné lidem. Jemnohmotné ve hmotném stvoření je ona část, kterou lidé nazývají oním světem. Je to tedy záhrobí, či zásvětí pro jejich pozemskou hrubohmotnou schopnost nazírání. Obojí patří však k dílu stvoření a ve svých formách není věčné, ale podléhá změnám za účelem obnovy a osvěžení.

Na nejvyšším východisku věčného duchovně bytostného stojí hrad Grálu, duchovně viditelný a hmatatelný, protože je ještě stejného duchovně bytostného druhu. V tomto hradě Grálu je místnost, která se nachází až na nejzazší hranici k Božskému. Je tedy ještě éteričtější než všechno ostatní duchovně bytostné. V této místnosti chová se jako zástava věčné dobroty Boha Otce a jako symbol jeho nejčistší Božské lásky, a zároveň jako přímé východisko Božské síly: S v a t ý   G r á l !

Svatý Grál je nádoba, ve které se to nepřetržitě vlní a šumí jako rudá krev, aniž kdy přetéká. Je ozářen nejsvětlejším Světlem a jen Nejčistším ze všech duchovně bytostných je dopřáno hledět do tohoto Světla. To jsou strážci Svatého Grálu! V básních se praví, že jen nejčistší z lidí jsou určeni k tomu, aby byli strážci Grálu. To však milostí obdařený básník příliš zpozemštil, protože se nedovedl vyjádřit jinak. Žádný lidský duch nemůže vejít do tohoto posvátného prostoru. Ani po svém návratu ze hmotnosti, kterou prošel, ve své nejdokonalejší duchovní bytostnosti není ještě dost éterický, aby mohl překročiti práh, tedy hranici tohoto prostoru. I ve své nejvyšší dokonalosti v bytostném je k tomu dosud příliš hutným. Další zéterizování znamenalo by však pro něho úplný rozklad nebo shoření, protože jeho druh již svým původem nehodí se k tomu, aby se stal ještě světlejším a zářivějším, tedy ještě více éterickým. Nesnese toho.

Strážcové Grálu jsou věční, čistě duchovní, kteří nikdy nebyli lidmi. Jsou to vrcholky všeho duchovně bytostného. Je jim však třeba Božsky bezbytostné síly a jsou od ní odvislí tak, jako všechno je odvislé od Božsky bezbytostného, od Prapůvodu veškeré síly, od Boha Otce.

Čas od času, v den Svaté Holubice, zjeví se nad nádobou holubice jako obnovené znamení neproměnné Božské lásky Otcovy. Je to hodina spojení, která přináší obnovení sil. Strážcové Grálu přijímají ji v pokorné zbožnosti a mohou pak tuto obdrženou zázračnou sílu šířit dále.

Od toho závisí trvání celého stvoření!

Je to okamžik, ve kterém láska Stvořitelova v chrámě Svatého Grálu rozlévá se zářivě k novému bytí, k nové touze po tvoření. Jako puls a bití tepny rozlévá se pak do celého vesmíru. Všechny sféry zachvějí se při tom v posvátném úžasu, plném předtuchy radosti a velkého štěstí. Jen duch pozemského člověka stojí ještě stranou a necítí, co právě jemu se při tom děje a jak tupě to přijímá nezměrný dar. Omezil se sám v rozumu a toto omezení mu již nedovoluje, aby chápal podobnou velikost.

Je to okamžik přílivu života do celého stvoření!

Je to stálý a nutný návrat potvrzování smlouvy, kterou uzavírá Stvořitel se svým dílem. Kdyby se jednou tento příliv přerval, kdyby nenastal, tu všechno, co existuje, by zvolna vadlo, stárnulo a rozpadlo se. Nadešel by pak konec všech dnů. Zůstal by jen Bůh sám, jako tomu bylo na počátku, protože jedině On jest život.

Tento děj je znázorněn v legendě. Je tu dokonce naznačeno, jak nutně musí všechno zestarat a zajít, nevrací-li se den Svaté Holubice, "odhalení" Grálu. V době, kdy Amfortas již neodhaluje Grál, stárnou rytíři Grálu až k hodině, kdy vystoupí Parsifal jako král Grálu.

Člověk měl by přestat pohlížet na Svatý Grál jako na něco nepochopitelného, neboť on je skutečnost! Lidskému duchu v důsledku jeho podstaty není však dopřáno, aby ho mohl kdy spatřit. Ale lidští duchové mohou přijmout a požívat požehnání, které z něho prýští a které mohou předávat dál tak, jak skutečně činí to strážcové Grálu. V tomto smyslu nelze nazvat některé výklady úplně nesprávnými, pokud se tu nejeví snaha strhnout do nich i samotný Svatý Grál. Výklady jsou tedy částečně správné a částečně nesprávné.

Zjev holubice v určitý den Svaté Holubice pokaždé naznačuje nové seslání Ducha Svatého, neboť tato holubice je s ním v těsné souvislosti. To je však něco, co lidský duch je schopen pochopit pouze obrazně, protože z přirozenosti věcí při nejvyšším vývoji může ve skutečnosti myslet, vědět a cítit pouze až tam, odkud sám přišel. Tedy až k tomu druhu, který je zajedno s jeho nejčistší přirozeností původu. To je věčné čistě duchovně bytostné. Tuto hranici nebude moci překročit nikdy, ani v myšlení. Jiné nedovede také nikdy pochopit. To je tak samozřejmé, důsledné a prosté, že tento myšlenkový postup může sledovat každý člověk.

Ale co je nad tím, bude a musí zůstat z toho důvodu lidstvu vždy tajemstvím!

Každý člověk, který se domnívá, že nosí Boha v sobě, nebo že sám je Božský či může se jím stát, žije v bludném zaslepení. Má v sobě čistě duchovní, ale nikdy Božské. V tom je nepřeklenutelný rozdíl. Člověk je tvor a ne část Stvořitele, jak mnozí snaží si namluvit. Člověk je a zůstává dílo. Nikdy nemůže se stát mistrem.

Je proto nesprávné, když se vykládá, že lidský duch vychází ze samotného Boha Otce a že se k němu vrací. Původ člověka je duchovně bytostné a ne Božsky bezbytostné. Člověk může se proto po dosažené dokonalosti vrátit jen k duchovně bytostnému. Správně je řečeno, že lidský duch je původem z království Božího. Proto také když se stal dokonalým, může se opět vrátit do království Božího, ale ne k Bohu samotnému. Království Boží je čistě duchovně bytostné.

Prostředníkem mezi Božsky bezbytostným a čistě duchovně bytostným stal se Syn Boží. Přechází z Božsky bezbytostného do duchovně bytostného, jako kdysi přišel i do hmotného. Příchod Syna Člověka přinese splnění vznešeného Božského úkolu Syna Božího. Po naplnění vrátí se Syn Boží opět zcela do Božsky bezbytostného zpět. Na jeho místě převezme jeho úřad prostředníka Syn Člověka a stane se tak vůdcem strážců Svatého Grálu, králem Grálu, který opatruje svatou nádobu.

Syn Člověka bude pak pro lidského ducha Alfou a Omegou, protože podává počátek i konec pro chápavost lidského ducha. On může překročit hranici k Božsky bezbytostnému a tím přehlédnout vše.

Ve světle Pravdy