NÁVRAT BETLÉMSKÉ HVĚZDY

29.12.2020

Ve všech dobách působila hvězda Betlémská na lidi zvláštním způsobem. Opakovaně se pokoušeli vniknout do jejího tajemství a najít pro ni objasnění. Její původ a podstata však zůstaly dodnes nerozpoznané.

Jedna z nejběžnějších teorií o hvězdě Betlém­ské je tak zvaná teorie konstelační, vztahující se na konjunkci planet Saturna a Jupitera. Kdyby byla hvězda Betlémská pouhou konstelací, urči­tě by se o setkání dvou oběžnic zachované spisy zmiňovaly. Ty však mluví pouze o jedné hvězdě a o jejích neobyčejných vlastnostech, odlišných od stálic a oběžnic.

V době narození Krista, bez ohledu na to, v kterém roce se to podle lidských výpočtů stalo, se zajisté vyskytly význačné konstelace hvězd. Tři mudrci z východu ovládali vědění o hvězdách a znali význam těchto konstelací, i oni však viděli ještě jeden nápadný nebeský úkaz, pozorovatelný jen v krátkém časovém úseku. Byla to hvězda Betlémská, a oni se vydali za ní.

Evangelista Matouš ji popisuje prostými slovy: »A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě« (Mt 2,9).

V »Jakubově evangeliu«, ve spisu, jenž nebyl zahrnut do bible, praví tři mudrcové: »Viděli jsme, jak nepopsatelně veliká hvězda mezi hvězdami se objevila a ostatní zastínila tak, že nebyly více vidět, a tak jsme poznali, že se v Izraeli narodil král.« Kniha Jakubova, zvaná také Protoevangelium Jakubovo (1.-3. stol. po Kr.) je spis, který líčí narození a dětství Marie, pozemské matky Ježíšovy, a narození Ježíšovo.

Také další věrouky se zabývaly touto hvězdou. Chalcidius, filosof, žijící v první polovině 4. století, zmiňuje ve svém komentáři k Platono­vu dialogu »Timaios« vyprávění, podle kterého »byla viděna hvězda, která neměla hroziti lidstvu nemocemi a smrtí, ale hlásat příchod velebného Božství z nebe ku spáse a blaženosti lidí. Když Chaldejci, učení a zkušení astronomové, uviděli tuto hvězdu během své noční cesty, vyrozuměli, že mají hned vyhledat nově zrozeného Boha, a jakmile vznešené dítě nalezli, prokázali mu úctu, patřící jedině Božství.«

Hvězdě mudrců se zevrubně věnuje církevní učitel Jan Zlatoústý (344-407) v 6. homilii (kázání), komentující Matoušovo evangelium: »Že to totiž nebyla obyčejná hvězda, ano, jak se mi zdá, nebyla to vůbec žádná hvězda, ale neviditelná moc, jež nabyla tvaru. To vidíme z toho, jakou drahou se ubírala.«

Jan Zlatoústý pak vysvětluje, že hvězda putovala jinou drahou než ostatní hvězdy, svítila také za dne a mocí svého jasu předčila i paprsky slunce. Objevila se a opět zmizela, a nakonec se snesla dolů. »Nezůstala ve výšinách,« praví Jan dále, »aby odtud ukázala místo, jinak by je byli mágové nemohli nalézt; ne, ona sestoupila za tím účelem do hlubiny.« - »Jak by byla mohla tato naše hvězda ukázat malý prostor, kde se nalézala kolébka a stáj, kdyby nezůstala stát nad hlavou dítěte? To chtěl také evangelista říci, když pravil: >Hle, hvězda šla před nimi a zůstala stát na místě, kde se nalézalo dítě. <«

Tři králové z východu tedy nalezli Syna Božího pomocí hvězdy Betlémské. Obdrželi mimořádné vedení, a nejen proto, aby dítěti jen jednou vzdali hold. Právem se občas vynořují námitky, proč se tři králové o Syna Božího dále již nestarali. Ve skutečnosti patřila k jejich úloze ochrana Ježíše během jeho pozemského živo­ta. Nutnost této ochrany, předurčené již dříve světlými výšinami, se ukázala brzy po Ježíšově narození: útěk rodičů s Ježíšem do Egypta, He­rodovo vraždění dětí, pozdější útoky a pronásledování kněží a konečně zatčení a násilný konec Ježíšův. U držitelů moci ve vlastní zemi nenalezl Ježíš žádnou ochranu a jeho pozemský život by jistě měl jiný a lepší průběh, kdyby byli tři králové splnili svou úlohu a nezanechali ho osamoceného.

Již z těchto několika málo líčení je zřejmé, že hvězda Betlémská byla zcela odlišným jevem, daleko nápadnějším a výraznějším, než konjunkce Saturna a Jupitera, i kdyby se k této konjunkci přidružila ještě další, třetí oběžnice.

Hvězda Betlémská skutečně existuje. Není však částí naší sluneční soustavy, ani jiných hvězdných světů pozdějšího stvoření, to jest hmotnosti. Její původ je vysoko nad rájem lidí v praduchovní říši pod Božskou sférou, její jádro je vysokého duchovního druhu a vyzařuje ohromnou přitažlivou sílu. Když se praví, že se má tato hvězda vrátit v čase nynějšího obratu světů, pak nelze stanovit ani její dráhu, ani dobu jejího příchodu, protože tyto faktory jsou mimo jakékoliv možnosti astronomických výpočtů.

Jediným opěrným bodem, svědčícím o jejím návratu, by byly účinky ohromné síly jejího vyzařování, patrné ještě dřív, než by hvězda sama byla viditelná.

S těmito účinky můžeme oprávněně spojovat katastrofální dění, jež už po desetiletí prožíváme.

Zemětřesení, sopečné výbuchy, vichřice a povodně, neobvyklý vývoj počasí, to všechno jsou události, které musí mít svou příčinu. Tím spíše, že jsou tak nahromaděny. Příčinou může být právě tlak blížící se hvězdy. V každém případě musí nějaký dříve neexistující »zdroj poruch« vysílat do vesmíru mocné záření, jež proniká i vším pozemským a vyvolává tak závažné změny.

Věda již po léta hledá vysvětlení těchto nezvyklých, často překvapivých změn a poruch na Zemi i ve vesmíru, a lidé se ptají, zda jejich příčinou není nějaká vzdálená a dosud neznámá hvězda.

S jistotou se dá předpokládat, že tyto silné paprsky z vesmíru zasahují i lidské tělo a způsobují nevysvětlitelné nemoci a úmrtí. Zvláště náchylné by mohly být mozkové buňky.

V této souvislosti připomeňme ještě jedno ze »Sibyliných proroctví«, shromážděných v souboru knih »Sibyliny věštby« v období 2. století př. Kr. až 5. století po Kr., zčásti Židy, zčásti křesťany. Jedna ze čtrnácti knih tohoto díla popisuje světový soud: »A Bůh dá potom veliké znamení. Neboť zazáří hvězda, téměř podobná zářícímu kříži, třpytící se a všude svítící dolů ze zářného nebe, a to po dobu nemálo dní.«

Další odkaz nalezneme ve Zjevení Janově: »Zatroubil třetí anděl a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň...« (Zj 8,10). »Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti« (Zj 9,1).

Podle těchto slov je hvězda »padající na zem« klíčem k započetí soudu ve hmotnosti. Její paprsky zasáhnou a zničí všechno temno, nashromážděné »v jícnu propasti«.

Hvězda Betlémská tentokrát nevysílá mírový pozdrav, jak tomu bylo při zrození Ježíšově, nýbrž přichází jako pomocník k naplnění světového soudu. Teprve pak se projeví i budující síla jejího záření.

Zabývat se úvahami o návratu hvězdy Betlémské je zcela na místě, a Bůh asi ukáže v pravý čas všem vážně hledajícím tuto hvězdu jako znamení své věčné lásky.

Náboženské otázky v novém světle - H. Vollmann