NÁSLEDKY NAŠICH MYŠLENEK

15.12.2019

Jen málokdo si uvědomuje, jak způsobuje škodu sobě i okolí.  Jestliže budeme přistupovat k parafyzikální, tj. jemnohmotné oblasti jen s našimi dosavadními přírodovědeckými metodami, tedy přísně positivisticky, nesporně jakýsi pokrok učiníme. Podobně jako v minulých stoletích letec v balónu, který se chtěl vznést až k Měsíci. Čím více zlepšení na svém balónu prováděl, tím výše se dostával.

Ale pozorovatel, který zná základní zákonitosti, ví, že i kdyby byl balón sebelehčí a sebevětší, dostane se sice vždy o něco výš, ale nikdy Měsíce nedosáhne. Je ovšem pravda, že zvýšené úsilí přivádí dotyčného stále blíže k cíli, ale nakonec toto úsilí již není v poměru k dosaženému. Toto paradigma je možno použít s příslušnými obměnami v mnoha výzkumných oblastech. Pomyslete třeba na výzkum elementárních částic a jejich stále gigantičtější urychlovače nebo na mnohá lékařská vyšetření, při nichž se používá stále dražších aparatur.

Jestliže jako vědoucí pozorovatel zmíněnému letci v balónu řeknete, jaké má vyhlídky, nenaleznete porozumění, protože on má při každém novém zkušebním letu pocit úspěchu. Sám přece poznává, že každé zlepšení ho vynese výše. Ale řada konverguje, tzn. že hranice, přes niž se nedostane, je pevně předurčena. Je jí vzdušný obal naší planety. Těchto 40 km je směšně málo v poměru ke 400 000 km, které by při letu k Měsíci musel ještě překonat. Jen úplně jiný princip, v tomto případě raketa, mu může pomoci k dosažení cíle.

Co nám říká tento příklad?

Balón je obdoba našeho rozumu, kterým se dosud úspěšně zabýváme přírodními vědami. Pokud použijeme k výzkumu parafyzikálních jevů či jemnohmotných oblastí výlučně jen rozumu, pak máme sice vždy pocit, že děláme pokroky, ale jeho omezení v poměru ke vzdálenosti našeho cíle je příliš velké. Tohoto cíle můžeme dosáhnout jen tehdy, použijeme-li jiné prostředky - totiž našeho ducha. Musíme k tomu použít stejný druh, neboť nemůžeme očekávat, že naším rozumem, tedy něčím, co patří jen k hrubé hmotě, poznáme jemnohmotné.

Jakmile jsme tento krok jednou učinili - a je to ten jediný, který vede k cíli - otevřou se naše oči neúprosným a přísným zákonitostem, které platí v jemnější hmotě právě tak, jako v naší hrubohmotné matérii. Bez znalosti těchto zákonů nám mohou projevy jemné hmotnosti připadat jako nesouvislé útržky jakéhosi zmateného propletence.

Totéž platí pro naši hrubou hmotnost. Pokud bychom neznali fyzikální zákony, nemohli bychom si mnohé pozemské jevy vysvětlit. Se znalostí těchto zákonů však můžeme převést zcela rozdílné jevy na týž princip - a co je zvlášť důležité - také je využít. Když například naladíte radiopřijímač na určitý vysílač nebo když v zimě zůstanete vězet se svým autem v nějaké díře a pak obratně pravidelným přidáváním plynu vůz z díry vyhoupáte, pak v obou případech používáte stejný základní typ diferenciální rovnice, která popisuje tzv. rezonanci, i když oba pří klady se jeví jako úplně rozdílné.

Mohu zde předložit také jednu analogii z mé denní práce, z plazmové fyziky. Ve výzkumu jaderné fúze se pokoušíme zde na zemi simulovat poměry na Slunci a potom energii termojaderné reakce využívat. K tomu musíme hmotu zahřát tak silně, až se nachází ve skupenství plazmovém. Plazmu lze udržet jen v magnetických polích. Dejme tomu, že v magnetických polích je uzavřena plazma deuteria s teplotou 50 miliónů stupňů. V důsledku tepelné vodivosti teplota na okrajích klesá, takže zde má asi jen 50 000 stupňů. Co u takovéto plazmy vidíme?

Na jejím okraji pozorujeme silné záření, kterého ke středu ubývá. Uprostřed je téměř zcela průhledné, jako by tam už žádné nebylo. Člověk má sklon považovat za důležité jen to, co je nápadné, co se přímo vnucuje, v tomto případě okraj plazmy. Kdybychom na základě tohoto záření učinili závěr, že plazma existuje jen v okrajových zónách a že tam se odehrává to nejdůležitější, došli bychom ke zcela chybným závěrům, neboť v těchto okrajových zónách je koncentrace plazmy a teplota (50 000 stupňů) dosti nízká. Nejhustší plazma se nachází uvnitř. Tam dochází k jaderným fúzím. Proč ale ve středu nic nevidíme? Je to tím, že vnitřní teplota je tak vysoká (50 miliónů stupňů) a emitované záření má tedy tak vysokou frekvenci, že opticky nemůže být již zachyceno. To znamená, že můžeme hledět skrze plazmu, aniž bychom ji viděli.

Tak se také může stát, že vnitřek plazmy může být již poškozen, např. proto, že teplota v jejím středu už poklesla, a my to na okrajovém záření přesto nepozorujeme.

Myslím, že analogie je jasná. Také u člověka je to vnitřní, tedy jemnohmotné, co se týká duše, to podstatné, avšak oku neviditelné. Proto se nesmíme nechat zmást: i když zevně nejsou škody zjistitelné, mohlo již přesto k poškození duše dojít.

Vzhledem k dnešnímu chápání významu životního prostředí je při zavádění nových technologií požadován průzkum možných následků, které by tyto technologie mohly mít. Stejně bychom měli postupovat i u esoterických metod, a to dříve, než je začneme provádět, abychom zabránili dlouhodobým škodám, které mohou způsobit.

Vezměme si ještě jednou příklad z plazmové fyziky. Slunce je plazma, která získává svoji energii z procesů termojaderných reakcí probíhajících v jeho nitru. My však vidíme jen povrch. Připusťme hypoteticky, že by vnitřní zdroj energie vyhasl. Na povrchu Slunce bychom to vůbec nepozorovali, a přesto by se v něm odehrávaly velké změny. Teprve po velmi dlouhé době by bylo zvenku něco viditelné, neboť časová konstanta celého děje je obrovská.

Obdobné je to při okultistických a spiritistických hříčkách. Mnoho účastníků je poškozeno "jen" tak, že to pozemsky není ještě viditelné. Teprve při přechodu na "onen svět" náhle poznají, jaké hlouposti vlastně tropili. Ale jsou také mnozí, kteří si z toho již zde na zemi odnášejí zjevné škody, i když si během svého života nikdy vlastní příčiny neuvědomí.

Z toho plyne, že se musíme soustředit na to, co je skryté v nitru; také u člověka. A to lze jen tehdy, známe-li zákonitosti tohoto nitra. Známe-li např. zákonitosti jaderných procesů uvnitř Slunce, mohli bychom na základě neutrinového měření zaregistrovat, kdy tyto procesy ustaly, kdy tedy vyhasl zdroj energie. Bez znalosti těchto zákonů by to bylo nemožné. Analogicky to platí i o nitru člověka: jenom ten, kdo zná jeho zákony, může zjistit jeho poškození. A kdo se k nitru staví odpovědně, ten bude před okultním školením a podobnými praktikami vždy varovat.

To se vztahuje i na všechny věštecké praktiky, při nichž se používá jako indikátorů hmotných předmětů (kyvadélek, sklenek apod.), i na všechny praktiky, které spoutávají ducha člověka, jako je hypnóza nebo jiné formy sugesce. Přirozené, a proto zdravé je pouze to, co se projeví bez vnějšího popudu, tedy spontánně. Všechno ostatní způsobuje větší nebo menší jemnohmotné škody.

Chtěl bych se zmínit ještě o jiném případě, kdy jsou důležité znalosti zákonitostí působících v jemnohmotném světě. Leckdo se již setkal s případem změněného stavu vědomí, např. se schizofrenií. Obvykle přitom člověk reaguje vyděšeně, nejistě a zbaběle; je rád, když je postižený umístěn do uzavřeného ústavu a předán do péče odborníků - tak se aspoň domnívá. To je také správné, pokud se jedná skutečně o chorobu mozku, jako zánět nebo nádor. Často jde však o poruchu spočívající v jemnohmotné oblasti. V takovém případě jsou těmto politováníhodným pacientům, izolovaným v ústavu, podávány především zklidňující prostředky. Medicína je nedovede kauzálně léčit. Uvědomíte-li si, že existuje i tato možnost, budete moci v budoucnu případně jednat odpovědněji.

Ti, kdo cítí, že to, co říkám, je pravda, dovedou si jistě představit, jaké škody v jemnohmotném prostředí byly už záplavou takových okultních praktik napáchány. Ale nehmotné znečištění životního prostředí jde ještě dál. Nejen každý čin a každé slovo, ale i každá myšlenka ovlivňuje jemnou hmotnost a znovu nás zasahuje ve zpětném účinku. Existence telepatie potvrzuje, že myšlenky jsou síly. Nejsou "nic" a nejsou také "osvobozeny od cla", jak by si někteří chtěli namlouvat. Mnozí zacházejí se svými myšlenkami tak, jako se dříve zacházelo se rtuťovými bateriemi: jednoduše se bezstarostně vyhazovaly. Ale člověk je odpovědný i za své myšlenky. Protože si toho většina lidí není vědoma nebo to nechce vědět, zachází se s myšlenkami lehkomyslně, bezohledně a neodpovědně. Tím lidé nepřetržitě poškozují a otravují své jemnohmotné prostředí.

Je obtížné posoudit, jaká předchozí provinění se ještě lidem vymstí. Z ilegální a nezajištěné skládky jedovatých látek odnášejí spodní vody škodliviny dál a ty pak někde na zeslabeném místě vystoupí na povrch. K otravám tedy dochází mnohem později a jinde, než došlo ke znečištění. Právě tak může někdo myšlenkou svést druhého, snad duševně slabšího (často označovaného za "duševně narušeného"), který má slabší vůli, k činu, který by tento sám nikdy nevykonal.

Max Planck řekl jednou při přednášce v Harnackově domě v Berlíně:

"Žádná hmota neexistuje sama o sobě. Veškerá hmota vzniká a trvá prostřednictvím síly, která uvádí do pohybu části atomu a tyto udržuje pohromadě jako malou sluneční soustavu. Protože však inteligentní ani věčná síla ve vesmíru neexistuje, musíme předpokládat za touto silou vědomého, inteligentního ducha. Tento duch je prapříčinou vší hmoty. To skutečné, reálné, pravé není viditelná a pomíjivá hmota, nýbrž neviditelný, nesmrtelný duch. Vždyť jak jsme viděli, bez tohoto ducha by hmota vůbec neexistovala.

Protože však duch nemůže existovat sám o sobě, ale každý duch patří nějaké bytosti, musíme nutně uvažovat o duchovních bytostech. A protože také duchovní bytosti nemohou vzniknout samy ze sebe, nýbrž musí být stvořeny, neostýchám se onoho Ducha, tajuplného tvůrce, pojmenovat tak, jak ho jmenovaly všechny kulturní národy dávných tisíciletí - Bůh. "

S podivuhodnou lehkostí zde Max Planck vytvořil spojení mezi hlubinou hmoty a nejvyššími výšinami. Ale toto jsou otázky, které se týkají také našeho vlastního bytí. Odpovědnost za nalezení odpovědí leží na každém z nás. Jsou pro nás totiž příliš důležité, než abychom tuto námahu mohli přenechat komukoli jinému.

Úryvky z díla FRIEDBERTA KARGERA "Následky nehmotného znečišťování životního prostředí"