JINÁ SFÉRA, SEN ČI VIZE?

23.12.2020

Podivný let noční hvězdnou oblohou mi dal posléze nahlédnout do jiné úrovně. Snad jiná sféra, sen, či vize? Kdo ví?... Trmáceli jsme se kdesi do kopců, těžkým terénem. Já a Ona. Ona - krásná žena, známá, neznámá, ani nevím. V tu chvíli byla dost unavená, už ji to nebavilo. Byla na mě snad i trochu naštvaná, co jsem to vymyslel za blbost, trmácet se kdesi do kopců. Já se však snažil přesvědčit ji, jak nádherný výhled tam nahoře je, aby to ještě chvíli vydržela. Až ji to trochu přešlo, tak jsem ji vzal za ruku, snažil se o humor a pomalu ji přimět krásnými slovy k pokračování. Nakonec si dala říct. Tak jsme se znovu několik hodin plahočili, až jsme přišli na nádhernou planinu na vrcholu. Bylo tam tak krásně a takový nádherný výhled na celé okolí, že jsme zapomněli na tu strastiplnou cestu. Ten náročný pochod stál skutečně za to. Lehli jsme si do trávy na okraji skály a dívali se do dalekého údolí. Tam kdesi dole byli vidět další lidé, jak se taky plahočí, jako my. Teď už jí bylo "hej" a jen na mě šibalsky pomrkávala, jakože teda "dík, žes to se mnou vydržel"... Ale to místo jsem nikdy před tím neviděl. Asi jsme tam byli poprvé. Byli jsme úplně sami, a tak jsme si to užívali.

Na plochém vrcholu té hory byla krásná louka a uprostřed stála malá chaloupka. Z venku se zdála malá, ale když jsme vešli dovnitř, tak byla najednou velmi prostorná. Divili jsme se, jak je to možné, že má tolik prostorných místností. Znovu jsme vyšli ven a obešli ji dokola. Z venku to vypadalo, že tam můžou být tak dvě místnosti a když jsme vešli dovnitř, tak jich tam bylo aspoň šest, a ještě předsíň a chodba. Nechápali jsme to. Všechno bylo čisté a upravené. Kuchyň s jídelnou byla prostorná a v kamnech praskal oheň. Dvě místnosti byly jako obývací pokoje s nábytkem a velkými stoly uprostřed, tři další jako ložnice s manželskými postelemi. V koupelně bylo všechno krásně zaoblené, tři umývadla, vana i sprcha. Ale koukáme a nikde žádná baterie, žádné potrubí. Když jsem vložil ruku nad umývadlo, tak najednou kdesi z prostoru nad ním začala téct teplá voda. Nechápavě jsme na to koukali a zkoušeli to znovu. Když jsme ruce dali stranou, tak voda přestala téct. Bylo to jako na fotobuňku, ale ta voda prostě tekla "ze vzduchu", odnikud. Ruce se dali krásně umývat, ale když jsme je dali stranou, tak byly hned suché. Stejné to bylo i ve vaně a ve sprše, kde jsme to taky zkoušeli rukama. Nedalo se identifikovat, odkud ta voda teče. Hráli jsme se s tím, jak malé děti a pořád to nechápali. Pak si všimla, že tam není ani žádný lustr, žádné osvětlení, a přitom byla celá koupelna ozářená. Jakoby strop i stěny byly jedno velké světlo. Všechno vyzařovalo jemně modrým světlem, které se rozlévalo do prostoru. Pak jsme si všimli, že záříme i my dva podobně. Kroutili jsme oba hlavou, co se to děje a byli z toho vedle. Nakonec jsme si ještě jednou umyli ruce a tváře, které byly zase hned suché, a vydali se zpátky do kuchyně, jestli tam někdo není, protože jsme zaslechli nějaké zapraskání.

V kuchyni však nikdo nebyl. Jen v těch kamnech hořelo, jako by tam někdo před chvílí přiložil nová polena. Jakési podivnosti, jsme snad v pohádce? Celá kuchyně i s jídelnou zářily zlatou barvou. Zase to zvláštní světlo ze všech stran. Tady vyzařovalo zlatě a všechno bylo jasně zářící. Bylo to, jako bychom se dívali do slunce, ale přitom nás to nijak neoslňovalo. Divila se, jak je to možné, protože je světloplachá, ale přitom se dívala úplně normálně a očím to vůbec nevadilo. Kousek od kamen bylo něco jako kuchyňská linka s dřezem. Zase mělo všechno oblé tvary a nad dřezem žádná baterie. To už jsme věděli, že to bude podobné, jako v koupelně. Oba jsme zkusili nastavit ruce a voda "odnikud" tekla proudem. Sotva jsme ruce dali stranou, voda přestala téct a ruce byly suché. Až teprve teď jsem si všiml, že i dřez uvnitř byl suchý. Měl odtok, ale když jsem se podíval zespodu, tak tam nebyl žádný sifon, ani odpad, prostě nic. Voda tekla do dřezu, ale vytékala nikam. Tak jako tekla odnikud, tak zase mizela nikam (někam). Zvláštní! Na kamnech se objevil hrnec a něco v něm bublalo. Asi jsme si ho nevšimli nebo se tam až teď objevil? "Poslužte si", zazněl od jídelního stolu tichý hlas. Trhli jsme s sebou a otočili se, ale nikde nikdo. Kouzla a čáry... Bylo to zvláštní, ale nepociťovali jsme žádný strach. Naopak celá ta atmosféra byla zcela uklidňující. Na stole byly dva talíře a lžíce, vše připraveno k jídlu. "Lásko, někdo tajemný nás zve k jídlu, tak si dáme, ne?", říkám a držíc ji kolem pasu pomalu vykročím ke stolu. "No jo, ale měli bychom si podat ten hrnec, asi je v něm polévka" a sotva to dořekla, tak se ten hrnec okamžitě objevil na stole. Jen jsme se na sebe podívali a usmáli. "To jsou teda kouzla", objal jsem ji, políbil a posadili jsme se proti sobě ke stolu. Nahlídla pod pokličku a zjišťovala, co je pod ní. Polévka vypadala jako zeleninová, tak jsme si nalili a ochutnali. Byla neuvěřitelně chutná a taková zvláštní, jakou jsme snad ještě nikdy nejedli. S chutí jsme si dali dvakrát. Ale stále jsme se ohlíželi, odkud šel ten hlas a jestli není někdo schovaný někde v rohu nebo nestojí u skříně. Zkrátka nikde nikdo, jen všude kolem zlatá záře a všechno se v ní jako by koupalo. Polévka byla vskutku sytá, takže jsme měli dost. Chtělo by to ještě něco na pití. Sotva jsem na to pomyslel, už byl džbán s vodou a sklenicemi na stole. Neuvěřitelné... Po jídle, sotva jsme vstali od stolu, tak zmizeli talíře i hrnec se zbytkem polévky. "Asi tu mají neviditelnou paní domácí", snažím se žertovat, ale stejně se zase oba rozhlížíme, kam to všechno zmizelo. Nic však nebylo vidět.

Šli jsme chodbou zpět ke koupelně a vedle ní byly toalety. Předtím jsme si jich nějak nevšimli. A byly dvě, pro dámy a pro pány. Takže každý na svou :-). Bylo to zajímavé. Sotva jsem otevřel dveře, tak se záchod rozzářil krásnou tyrkysovou barvou, která opět všechno prozařovala. Jednoduché vybavení a zase všechno krásně oblé. Toaleta, umývadlo, zrcadlo a skříňka. Když jsem přistoupil k toaletě, tak se automaticky zvedlo prkýnko a celá toaleta se začala pomalu zvedat a vytvořila pisoár. Pak se zase sesunula do původní polohy a prkýnko s víkem se automaticky zavřelo. Následovalo jemné zašumění, což bylo asi spláchnutí, ale zase jsem neviděl žádný odpad, ani žádný vstup vody. Že nad umývadlem není kohoutek, to už mě nepřekvapilo, systém byl stejný. Podíval jsem se do skříňky u umývadla a byly v ní nějaké krémy v tubách, snad i spreje a něco jako parfém. Zvláštní flakóny a tvary. Na jedné tubě jsem četl, že je to krém na ruce, tak jsem si chtěl vzít, že si trochu máznu ruce. Jen jsem na to pomyslel, tak se tuba sama rozevřela a z ničeho nic jsem krém měl na rukou. Jen jsem si je promnul a bylo hotovo. Byl krásně voňavý, nelepil, nemastil, měl jsem ruce jak z hedvábí. Ještě jsem se podíval na sebe do zrcadla, jestli jsem to pořád ještě já. Trochu jsem se zamračil a zrcadlo najednou zmizelo. Usmál jsem se a zrcadlo bylo zpět. Zajímavé, asi se máme jen usmívat. Vyšel jsem z toalety a najednou se objevila i Ona ve dveřích a zářila širokým úsměvem. No jasně, objevila to samé, co já, včetně zrcadla, které je zrcadlem, jen když se do něj usmíváš. Pohladila mě po tváři, abych cítil ten sametový krém. Taky si ho dala na ruce a říká: "Lásko, kolik je hodin? Já nemám vůbec žádný přehled. Pojďme se ještě podívat ven na tu louku." Šmátrám po mobilu, ale on na nic nereaguje, jako by byl vypnutý. Ale najednou před námi v prostoru svítí velké hodiny a ukazují 16:34. Tak jdeme chodbou k východu, podívat se ven. Je nádherně. Tráva je krásně jemná. Prošli jsme se až k okraji skály a zase koukáme dolů, že se tam pořád někdo plahočí a snaží se stoupat nahoru. Je ale zvláštní, že sem ale ještě nikdo další nepřišel. Pak jsme si lehli do té měkoučké trávy na záda a dívali se na modrou oblohu, kde tu a tam plul nějaký mráček. Bylo to jako v ZOO. Hned měl mrak tvar ptáka, za chvíli zase psa, slona, ryby... Vystřídala se snad všechna zvířata. A tak jsme leželi, drželi se za ruce a pozorovali tu zvířenu. "Mně se nechce trmácet zase dolů", říká a já ji uklidňuji: "Neboj, dnes už bychom to zpátky nestihli, přespíme v té chalupě, když je tak pohostinná a zítra se uvidí." To se jí líbilo. "Tady musí být nádherně i v noci. Vyjdeme se potom podívat na hvězdy, ju?" Než jsem stačil odpovědět, tak mraky i jasná modř zmizely a rozprostřela se před námi noční obloha plná hvězd. Jen jsem polkl slinu úžasem. "Lásko, chápeš to? Tady jen na něco pomyslíme a hned se to stává skutečností". Udivena a okouzlena tou krásou jen mlčí. Hvězdy se třpytí tak, jako jsme to ještě nikdy neviděli. Pozorujeme je a skoro ani nedýcháme. Není vidět ale žádné známé souhvězdí, všechno je to nějaké jiné. "No jo, ale na hodinách bylo teprve půl páté, jak to že je noc? Ještě má svítit slunce a obloha má být modrá s bílými mráčky..." v tom další kouzlo a je opět den. To není možné, kde to jsme, co se to děje? Hlavou mi letí tisíc otázek. "Miláčku, chápeš to?" jen zakroutí hlavou a tiskne svou tvář k mé a je nám nádherně...

Tak jsme si to užívali snad několik hodin. Beru ji za ruku: "Lásko pojď, jdeme dovnitř, už se trochu ochladilo". A tak kráčíme přes louku pomalu "domů". Dnes je toto místo našim domovem. Krásným, neuvěřitelným domovem. Vejdeme do chaloupky a chodba se postupně rozsvěcuje, jako by nás vítala a aby nás vedla dál. "Vždyť ta chaloupka měla zvenku i okna a já tu žádná nevidím? Vůbec jsem si toho před tím nevšimla. Měla by tu být přece okna?" Samozřejmě, že se okamžitě objevila přesně tam, kde jsme stáli a kde ještě před chvílí bylo jen záření stěn. Viděli jsme na "naši" louku a zapadající slunce nad dalekým obzorem - krásný pohled. Ještě jsme neprozkoumali další místnosti, takže teď je přesně ten čas se do toho pustit. Za jídelnou byly naproti sobě dva obývací pokoje. Při letmém pohledu se zdálo, že jsou oba stejné. "Lásko, běž tady do toho pravého a já půjdu naproti. Prohlédneme si každý jeden a pak si řekneme, co kdo objevil a jestli je to stejné." Nejdřív trochu nevěřícně koukala, ale za chvilku souhlasila. Vstoupili jsme tedy každý do jiného pokoje. Abych nezapomněl, všude byly stejné dveře, ale jiné než normálně. Byly jakoby z mohutného matného skla, neměly žádnou kliku, ani madlo. Když jsem před ně vstoupil, tak se uprostřed rozevřely a zmizely do stran, jako by se zasunuly do zdi, ale nebylo tam nic vidět. Po vstupu se za mnou zase bezhlučně zavřely. Pokoj byl prostorný a světlý, prozářený zvláštní stříbřitě skořicovou barvou. Zase vyzařovala ze stropu i ze stěn. Uprostřed byl velký oválný stůl a kolem něj sedm židlí. Na stole velká váza plná červených růží a mísa s ovocem. U stěny byly prosklené skříňky a na stěnách obrazy s krásnými krajinnými motivy. Po stranách obrazů byly svícny a v nich hořely nádherně tvarované svíčky. Všude byla cítit zvláštní vůně a celým pokojem jemně zněla příjemná hudba. Zase jsem si uvědomil, že tu nejsou okna, ale sotva jsem na to pomyslel, z obrazu se najednou stalo okno. Obraz zmizel a já se koukal na večerní louku. Na obzoru byly už jen zbytky červánků a vůně louky zavanula do pokoje. Přešel jsem k jinému obrazu a pomyslel na okno a z obrazu bylo opět okno. To jsou čáry... V rohu bylo křeslo, tak jsem si sedl a znovu prohlížel celý pokoj. Napadlo mě, že tu chybí nějaká sedačka, no a samozřejmě se okamžitě objevila. Byla zajímavá, když jsem si na ni sedl, tak se pomalu začala pode mnou vlnit, až se vytvarovala podle mého těla a sedělo se v ní velmi pohodlně. "A co televize? Nebyla by?" řekl jsem nahlas. Najednou to na protější stěně zablikalo, změnily se barvy a celá stěna byla jako jedna velká televize. Hrál tam film. Byl mi nějak povědomý, tak koukám, co se to tam odehrává a už mi to docvaklo. Je to film mého života. Dívám se sám na sebe, jak jsem žil před desetiletími. Nemůžu se ale dívat, vždyť vedle je Ona, měl bych jít za ní, aby nebyla sama. Myšlenky udělaly svou práci. Film se zastavil, "obrazovka" zmizela a já stál ve dveřích a v těch protějších stála Ona. Usmívala se a hned jsme se objali. "Pojďme do jídelny a řekneš mi, co jsi viděla." A už jsme seděli u stolu. A kde se vzal, tu se vzal, před každým z nás se objevil šálek čaje. "Napadlo mě, že bychom to probrali u čaje. Co myslíš?" s úsměvem se dívá, jak kroutím hlavou. "Tak co jsi viděla?" ptám se nedočkavě. A Ona mi popisuje své zážitky. Mluví a mluví a já jsem z toho celý vyjevený, protože popisuje přesně to samé, co jsem viděl já! "... a když jsem pomyslela na Tebe, tak jsem stála ve dveřích a Ty proti mně. To bylo zvláštní, že?" "To teda bylo..." a doplnil jsem do toho jejího vyprávění ještě pár detailů, které mi potvrdila. Jediný rozdíl byl v tom, že každý jsme se dívali na svůj film života.

"Pojďme do pokoje, bylo tam nějaké ovoce, tak ochutnáme". Přešli jsme tedy do jejího pokoje, usadili se na sedačce a před námi na stolku přistála mísa z ovocem. Všechno, na co jsme si vzpomněli. Zobali jsme hrozny, banány, jahody a další. Prostě krásná relaxace. Přitom jsem ji hladil na krku a ramenou. Kouzelný večer byl tady...

Krásná hudba doplňovala tu příjemnou atmosféru a prožívali jsme vzájemné pocity blízkosti. "Kde budeme spát? Jsou tam tři ložnice, tak si asi můžeme vybrat, ne?" A tak vstáváme a jdeme se podívat na ložnice. Byly na konci chodby, za obývacími pokoji. Dvě byly zase naproti sobě a jedna v čele, uzavírala chodbu. Šli jsme tedy na konec chodby do té poslední. Dveře se před námi rozevřely a my zůstali úplně omámeni. Stáli jsme přede dveřmi a drželi se za ruce v němém úžasu. Bílá záře protkaná stříbrným vlněním zářila ze všech stran, vůně lilií společně s nebeskou hudbou nás přímo vtahovala dovnitř a my byli téměř jako omámeni. Chtěli jsme vstoupit, ale nešlo to. Nějaký zvláštní protitlak nás držel jen ve dveřích a nedovolil nám vstoupit dovnitř. Zkoušeli jsme to několikrát, ale nešlo to. "Na tuto komnatu jste ještě nedozráli, moji milí!" zazněl najednou prostorem zvonivý ženský hlas. V překvapení jsme couvli ven ze dveří a ty se pomalu zavřely. Žádný náš další pohyb ani myšlenky už nedokázali dveře otevřít. Směli jsme tedy jen nahlédnout, ale nic víc. Tak jsme se vrátili kousek zpět k druhé ložnici, a když se otevřely dveře, tak jsme zase jen nevěřícně koukali. Třpytivá růžová a fialová záře se zase nesla celým prostorem, za doprovodu opět nádherné hudby. Vůně připomínala rozkvetlé růže a vše se to vlnilo v jemném oparu, který nás lehce vytlačil ze dveří. Ty se zase pomalu zavřely. "Hm, tak sem taky nepatříme." říká trochu smutně, "tak jestli nás nepustí ani do té třetí, tak si lehneme v pokoji na sedačku." Povídá a už se otáčí ke dveřím naproti. Samozřejmě se tiše otevřely a hned nás ovanula vůně frézií a jemná mlha se rozestupovala a dělala prostor zelenému třpytu. Ze všech stran vyzařovaly odstíny zelené a měnily se, jako živá mozaika. "Tak co, Lásko? Zkusíme to tady?" držíc ji za ruku se snažím přesvědčit sám sebe, abych udělal krok dovnitř a trochu se strachem čekám, že nás zase něco zadrží. Ale co, však se není čeho bát. Sevřu pevně její ruku a... k našemu překvapení jsme byli vpuštěni dovnitř. To je slastná úleva a srdce máme najednou naplněna štěstím. Rozhlížíme se kolem a nevíme, na co se dívat nejdřív. Všude kolem září a mění se barva od žlutozelených odstínů až po tmavě zelené. Na stěnách to vypadá jako vlnící se mramor. Na podlaze je něco podobné koberci, ale je to spíš jako jemná tráva na ranní louce. Uprostřed je velká postel a ustlané přikrývky pokrývá nazelenalý přehoz lehký jak pavučina. Polštáře a přikrývky září zvláštní jemností, až máme strach se jich dotknout. Stěny pokrývají pruhy zrcadel, které svými odrazy násobí celý barevný efekt. Vedle postele jsou oblé stolky a malé skříňky a kolem zdí na zemi je souvislý pás květin všeho druhu. Nejvíce je frézií, mezi nimi jsou namíchány fialky, kopretiny, tulipány, koniklec, konvalinky a další a další. Nemáme slov, jaká je to krása. Všechno umocňují nádherné tóny jemné hudby, kterou je naplněn celý prostor. "Tak tady smíme spát?" Tečou jí slzy a ani se nesnaží je skrývat. Pomyslel jsem si, že bychom měli jít teď do koupelny a v tom se v protilehlém rohu otevřely druhé dveře, vedoucí přímo do ní. Jemná modř koupelny nás uvítala a na stolku se objevilo i noční prádlo. "Chceš si dát sprchu nebo vanu?" ptám se. "No, vždyť víš, že jsem zvyklá na sprchu." a po chvíli už je v ní. Já jsem tedy vlezl do vany a ihned se začala plnit příjemně teplou a voňavou vodou. To je nádherná lázeň. Ona si užívá sprchu, která ji omývá ze všech stran a vždy tam, kde právě chce. Je to tak úžasné, že se nám nechce ani ven. Po nějakém čase jsem uznal, že by to mohlo stačit a vylézám z vany. Voda postupně mizí do "nikam", mě jen lehce ovanul teplý vánek a stojím suchý vedle vany. Ona vystoupila ze sprchy a v momentě byla taky suchá. Podávám jí krásnou noční košili a nemůžu z Ní spustit oči, jak je nádherná.

Složili jsme přehoz postele a šupli se pod přikrývky. Jako bychom leželi v oblacích. Postel se jemně tvarovala podle našich pohybů. Světlo plynule haslo až do příjemného pološera. Vůně našich těl se míchala s vůní květin a spolu s hudbou to v nás vzbuzovalo nádherné pocity. Zrcadla ze stěn náhle zmizela a zahalila nás jemně narůžovělá mlha. Naše těla splynula v jedno a to, co jsme zažívali, se nedá popsat slovy. Nevnímali jsme čas, ani prostor. To je to skutečné splynutí těl i duší. Chtěl bych popsat každý moment, ale nejde to. Ani myšlenky nedokáží vyjádřit to prožívání, natožpak slova. Vůbec netuším, jak dlouho jsme v tom stavu setrvali. Snad věčnost. Snad jsme ztratili i vědomí...

Procitl jsem, byla tma, jen jemný proužek nazelenalého světélka vyzařoval ze všech kytek. Byli jsme spleteni v objetí. V tom se i Ona probudila s úsměvem na tváři. "Lásko, to bylo nádherné!" Její první slova zněla jak modlitba. "Já jsem byla někde ve vesmíru nebo nevím kde. Teď by tu měli ještě svítit hvězdy." A přání bylo vyslyšeno. Strop se rozevřel a objevila se nádherná temně modrá obloha, posetá stříbrnými hvězdami. Jen jsme zírali na tu krásu. Některá z těch hvězd, je možná našim domovem. Najednou začalo přibývat světla a oblohu pokryla polární záře. Vlnila se oblohou a měnila barvy, hvězdy jako by zhasínaly a zase se rozsvěcovaly. Pomalu nás ta krása uspávala, až jsme přestali všechno vnímat a oba zase tvrdě usnuli.

Probudil mě polibek a vůně ranní louky. Nebo to byla její vůně? Už ani nevím, ale byl to krásný budíček. Nad hlavou mi pluly sněhobílé mraky a za jedním vykukovalo slunce. Kolik je vlastně hodin? A kde to jsem? Šmátrám kolem sebe, jako opilý, Ona nikde... Aha, už slyším, jak si prozpěvuje ve sprše. Žádné nepříjemné myšlenky mi neproudily hlavou, všechno jsem nechal někde dole v údolí a myslel jen na to krásu přítomnosti. Nikdy jsem si nemyslel, že to jde, pořád jsem měl v hlavě tisíc věcí a nedokázal se soustředit na přítomnost. Já nevím, jak se to stalo, ale včera a v noci bylo najednou všechno jinak. Chtěl bych to tak pořád, ale asi to nejde. Teď už se mi zase vrací myšlenky na obyčejný svět Nevím, jestli to byla kapka vody nebo slza, co mi najednou stékala po tváři...

Stojíme zase oba v objetí, jako sousoší zámecké fontány. "Pojď, půjdeme si dát nějakou snídani", říkám po chvíli. Ohlížíme se, že bychom trochu poklidili, ale světe div se, už je všechno uklizeno, postele ustlány, jako by tam nikdy nikdo nespal. Přešli jsme tedy do jídelny a tam na prostřeném stole vidíme připravené jídlo. Čaj, káva, pečivo, sýry, vajíčka, jogurty, ovoce, všeho do sytosti. A tak se hostíme a popíjíme. Když jsem pomyslel na hodiny, tak se zase ukázal holografický ciferník a sdělil nám, že bude deset. Z okna, je vidět zase prosluněná louka, všude je ticho, jen motýli poletují z květu na květ a sem tam je slyšet bzučení včel. "Lásko, půjdeme se ještě projít po louce? Po poledni bychom měli vyrazit na zpáteční cestu, abychom to do večera stihli." Přitakává, a tak vycházíme z chaloupky ven na louku. Procházíme se sem tam a povídáme si o všem, co jsme tu dosud zažili. Pak si leháme zase na okraji skály a díváme se do dalekého údolí. Tam v dálce je stále vidět, že se někdo trmácí k našemu vrcholu, ale doposud se tu nikdo neobjevil. Až se nám to zdá být divné. "Kde je vlastně ta cestička, kterou jsme sem vyšli?" ptám se a hned hledáme to místo, kudy jsme se sem dostali. Chodíme kolem okraje skály stále dokola, ale nikde to nemůžeme najít. "To není možné. Všude je jen holá příkrá skála a ten chodník nikde!" Začínám být nervózní. Myslíme na zpáteční cestu, na chodníček, ale tentokrát kouzlo myšlenek nefunguje. Nikde se nic neobjevuje. Jdeme tedy do chaloupky, protože jsem si vzpomněl, že v batohu mám nějaké věci i mapu. "Kde jsou ty batohy? Vždyť byly v předsíni?" Pobíhám od místnosti k místnosti a už ani některé dveře se neotvírají. V tom vidíme, že v druhém obývacím pokoji, v tom, kde byla včera Ona, se otevřely dveře a jasná záře nás láká dovnitř. Stůl, který byl uprostřed pokoje, najednou zmizel, hudba přestala hrát a ženský hlas kdesi z prostoru nám přikazuje: "Posaďte se!" Jdeme tedy k pohovce a usedáme. Protější stěna se změnila v obří televizi a z vlnících se barev najednou vystupuje silueta postavy. Tichý, ale jasný a srozumitelný hlas začne povídat:

"Víte, kde jste? Na jakém místě?" Kroutíme hlavou, že ne.

"Jste na hoře Uvědomění. Sem vystoupí z nížin pouze Ti, kteří mají v sobě dostatek lásky. Zde mohou strávit tolik času, kolik jen potřebují na to, aby si uvědomili, kdo jsou. Každý sám za sebe a pak i společně, pokud cítí lásku k sobě navzájem. Jsou zde osamoceni a nerušeni okolním světem, aby se dokázali soustředit na podstatné věci. Vy jste učinili první krok a bylo vám tedy umožněno dostat se na toto místo. Nebojte se o své blízké, nechybíte jim. Čas tam dole ubíhá pomalejším tempem, takže tam uplynula sotva jedna hodina od chvíle, kdy jste začali stoupat vzhůru. Bylo vám také umožněno strávit noc v první komnatě a druhá vás k sobě může pustit až tehdy, pokud duchovně povyrostete, vystoupáte o schůdek výš a stejně tak potom i ta třetí. Pokud jsou pro vás důležitější jiné věci, pozemské, hmotné, pak váš růst není možný a budete propuštěni ihned, abyste uvolnili místo těm, kteří růst chtějí. Nikdo zde není držen násilím. Pokud chcete, můžete odejít, cesta vám bude otevřena..."

... v tom nastalo probuzení do reality všedního dne ...

obrazy Daniel B. Holemana