DUCH SVATÝ

23.05.2021
Co nebo kdo je Duch svatý? Pro některé je to jakési podivné tajemství, pro jiné jen církevní dogma, pro další "jeden" z trojice Boží, atd. Jedni mají jasno, jiní trochu tápou, avšak v důsledku je jen málo těch, kteří tuší, jak lze to tajemství alespoň trochu "rozuzlit".
Jak čteme v některých pasážích bible a jak hlásá církev: Bůh je trojjediný - Bůh Otec Bůh Syn a Duch Svatý. Jsou tedy tři a ve skutečnosti jeden? Otec a Syn by byli snad alespoň trochu pochopitelnými, ale co Duch Svatý? Kristus sám řekl o něm, že hříchy proti Bohu Otci i Synu mohou být odpuštěny, ale hříchy proti Duchu Svatému nikdy! Je tedy Duch Svatý snad výš než Bůh Otec a Bůh Syn? Tato otázka je pro mnohé nejasná a i při různých debatách, zvláště s katolíky, je těžké dojít k výsledku. Neobstojí zde nejasná dogmata, ani přenechání odpovědi do tzv. "říše Božích tajemství", "Boží prozřetelnosti", případně odpovědi typu "věř a neptej se", apod. Víra bez pochopení podstaty je jen vírou slepou a nikam nevede. Je to vlastně ještě horší, je to totiž lenost ducha, která nesměřuje ke vzestupu, ale naopak, ke svému zániku. 
Jest jen jeden Bůh, jedna Síla. Ale co je pak Trojice? Trojjedinost? Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Je třeba začít vnímat souvislosti od počátku.
Před stvořením byl Bůh jediný! V době stvoření vydal ze sebe část své vůle, jako samostatně ve stvoření působící a stal se tím dvojjediným. Vůle Stvořitele je Jeho projevená tvořivá síla. Není to On sám, je to Jeho Vůle = Duch Svatý. To je ta první oddělená část Boha. Jeho první Syn - Bůh Duch Svatý. On je Vůle, která je tvůrčí a která je ono popisované "BUDIŽ SVĚTLO". Vůle, která dala vzniknout stvoření a která vložila do něj veškeré zákonitosti v ní nepřetržitě působící. Vůle Stvořitele, která působí na vše stvořené a bez ní by nebylo nic. Vůle Stvořitele, která oddělila část sebe, aby působila, oživovala a trvale držela v chodu celé stvoření. Ještě jednou: Duch Svatý je vůle Stvořitele působící ve stvoření! Bez něj by nemohlo nic existovat. On je transformační stanicí, která vysílá dále, až za úroveň Božské bezbytostnosti, oživující energii, jež napájí vše stvořené. Stvořené samo by nemohlo vystoupat až k samotnému Stvořiteli, neboť by bylo sežehnuto Světlem - Jeho energie, či spíše tlak Světla, by to vlastně ani neumožnil.

"Duch Svatý" je Duch od Otce. Oddělen od něho působí v celém stvoření. Přesto zůstává s Otcem úzce spojen a tvoří s ním jednotu. Železné zákony ve stvoření, které jako nervové provazce pronikají celým vesmírem a vytváří nepodmíněné zvratné působení, lidský osud nebo jeho karmu... to je od "Ducha Svatého"! Přesněji řečeno, od jeho působení. Proto říkal Spasitel, že nikdo se bez trestu neprohřešuje proti Duchu Svatému, protože v neúprosném a nepošinutelném zvratném působení se vždy vrací odplata k původci, k východisku, ať dobrému nebo zlému.

Lidstvo ve svém postupném vývoji však zbloudilo. Svobodnou vůli, danou Stvořitelem, v podstatě zneužilo. Samo si uzavřelo ráj a nedalo se již vést citem, který je čistě duchovní a tím stojí i blízko Bohu, nýbrž samovolně si vypěstovalo pozemský rozum a podrobilo se mu. Stalo se tak otrokem vlastního nástroje, který mu byl dán k použití, vzdalovalo se zcela přirozeně také stále více od Boha. Tím se dovršil rozpor. Lidstvo se převážně klonilo jen k pozemskému, které je nezbytně vázáno na prostor a čas. To Bůh ve svém uzpůsobení nezná. Tím také nikdy nelze ho pochopit. Propast šířila se každou generací a lidé připoutávali se stále více k zemi. Stali se rozumáři, kteří se dokonce s hrdostí nazývají materialisty, protože ani netuší, jak silná pouta si sami ukovali. Pevným připoutáním na prostor a čas zúžil se přirozeně současně i jejich obzor. Jak by se tedy mohla odtud najít cesta zpět k Bohu? Nikdy! Bylo to už nemožné, kdyby nevyšla pomoc od Boha. Mělo-li být pomoženo, musela stavba nového mostu vzejít od něho. A Bůh se smiloval. Bůh sám ve své čistotě nemohl se již zjevovat nízkým lidem rozumu. Tito lidé vlivem své rozumové práce nebyli již schopni, aby viděli, slyšeli a vycítili jeho posly. Ti nemnozí, kteří to ještě dovedli, byli posmíváni. Omezený obzor materialistů, vázaný jen na prostor a čas, odmítal každou myšlenku na existující rozšíření nad oba tyto pojmy jako nemožnou, protože pro něj nepochopitelnou. Nestačili proto již ani proroci, jejichž síla nemohla proniknout. Na konec staly se čistě materialistickými i základní myšlenky všech náboženských snah. Musel tedy přijít prostředník mezi Božstvím a zbloudilým lidstvem, který měl více síly, než dosud všichni ostatní, aby mohl proniknout. Možno říci: "Pro těch několik málo lidí, kteří v nejpustším materialismu toužili ještě po Bohu?" Bylo by to správné. Protivníci by to však raději označili jako domýšlivost věřících, místo aby v tom poznávali mocnou Boží lásku a přece i přísnou spravedlnost, která nabízí spásu stejně v odměně i trestu.

Ale prostředník, který by měl sílu proniknouti zmatkem, musel sám být Božským, protože nízkost zasáhla již tak daleko všechno kolem sebe, že ani proroci jako poslové ničeho nedocílili. Proto Bůh ve své lásce mocí své vůle odloučil od sebe část a vtělil ji do hrubohmotného těla člověka mužského rodu: Ježíše Nazaretského, Slova tělem učiněného, Božské lásky učiněné tělem, Syna Božího! Bez vtělení, oddělil z lásky část sebe k přechodnému vtělení, aby se mohl opět stát srozumitelným lidstvu a stal se tak zrozením Kristovým trojjediným. Tím se odloučená a přece duchovně úzce spojená část stala osobností. Svým vtělením zůstala i po odložení pozemského těla při nejužším znovuspojení s Bohem Otcem i nadále osobností.

A jako Bůh Syn je od Otce, tak je od něho i Duch Svatý. Oba tedy jsou jeho částí, patří k němu zcela a neodlučně, protože by mu jinak část chyběla. Je to jako paže jednoho těla, které konají samostatné pohyby a přece k tělu patří, má-li být úplné. Také tyto paže mohou konat samostatné pohyby jen ve spojení s celkem a jsou tedy nezbytně s ním jedno. To je Bůh Otec ve své všemohoucnosti a moudrosti, maje po pravici jako část sebe Boha Syna, lásku, a po levici Boha Ducha Svatého, spravedlnost. Oba vyšli od Boha Otce a patří k němu jako k jednotě. To je Trojice jednoho Boha.

Duch Svatý je vůle a výkonná spravedlnost, jejíž věčné nezměnitelné a neúplatné zákony pronikají vesmírem a byly dosud jen v předtuše zvány: Osud! ... Karma! ... Božská vůle!

Člověče, svá provinění tedy musíš odčinit a nemohou ti být svévolně "odpuštěna". Musí být odčiněna v souladu s neomylnými zákony vždy. I kdyby to mělo být někdy snad jen symbolicky, což může nastat u těch, kteří nastoupili svůj duchovní růst a zpětné účinky na ně nedopadají už takovou silou, jako na ty, jenž ustrnuli ve svých chybách. Tedy provinění nejenže můžou, ale skutečně MUSÍ být odčiněna - to je tedy to neodpustitelné provinění proti Duchu Svatému. Zákonitosti ve stvoření nelze obejít, musí být naplněna do důsledku!

Svatodušní svátky - Letnice, nejsou tedy takové, jak jej vyučují a vnímají církve a jak jej přijímá většina tzv. věřících, či spíše chodících do kostelů. Není to jeden osamocený děj, který se udál po smrti Kristově, kdy se nad hlavami apoštolů zjevila holubice a stali se "osvícenými". Je to událost opakující se pravidelně každý rok od počátku stvoření! Je to největší slavnost v celé stvoření, neboť v tomto období je znovu vlévána nová síla Světla do stvoření. Je to pravidelná pulzace energie z nevyčerpatelné síly Stvořitele. Pulzace, která je nepřetržitá. Zde, v hrubé hmotě, v nesmírné vzdálenosti od duchovní říše, se projevuje jako roční cyklus. Lze tu snad uplatnit rčení, že tisíc let zde, je jako jeden den v duchovní říši. Jde samozřejmě o symbolické vyjádření, neboť pojem času je v různých úrovních vnímán odlišně a celé jeho pojetí je odlišné.

Letnice znamenají nový život, znovuzrození. Kéž jsou tedy výzvou i pro naše vlastní, vnitřní znovuzrození a otevření se našeho ducha Pravdě ze Světla.