REINKARNACE

01.09.2020

NECHÁPU SYSTÉM REINKARNACE

Jak vlastně funguje reinkarnace? Vůbec mi to není jasné.

ODPOVĚĎ:

Reinkarnace = znovuvtělování (opětovné vtělování). Slovo vtělení už v sobě naznačuje daný děj. Vtělení je tedy "vsunutí" nebo "vrození" do těla. Tedy do něčeho hmotnějšího. Do jiného, hutnější obalu v hutnější úrovni.

Lidský duch pochází z duchovní úrovně. Nejprve je nevědomým duchem (duchovním zárodkem), který roste a dozrává poznáváním všeho v nižších úrovních. Je to podobné, jako malé dítě, které se taky odmalička učí postupně všemu, aby dozrálo v dospělého člověka. Lidský duch, svou vůlí, svým rozhodnutím, prochází postupně nižšími úrovněmi. Jakmile se chce "narodit" v nižší úrovni, dostává ochrannou vrstvu (oděv, slupku - tzv. duši), aby mohl v této úrovni existovat. Jakmile tu nižší úroveň pochopí, chce poznávat víc a "rodí" se do další úrovně. Opět dostává další vrstvu oděvu (duši) a zase v dané úrovni poznává a dozrává. A tak to jde stále dál (níž), až se dostane na hranici hmotné úrovně. Zde musí opět dostat "oděv" této úrovně. V jemné hmotnosti je to další slupka duše, tzv. astrální tělo a následně v hrubé hmotnosti je poslední slupkou lidské tělo. Každá ta slupka dané úrovně musí být vibračně slučitelná s duší, která chce do úrovně sestoupit. Musí k tomu dozrát. Tak musela dozrát i slupka hrubohmotná, tedy pozemské tělo nejvýše vyvinutého zvířete, jinak by se lidská duše nemohla do hmotnosti vtělit. Jakmile se tedy vtělila první lidská duše do hrubé hmoty, do první připravené schránky (zvířete "pračlověka") zde na Zemi, ten moment byl zde první člověk. Nebylo to výše vyvinuté zvíře, ale byl to již zcela odlišný druh - člověk. Zvíře "pračlověk" jej porodil a z počátku vychovával, ale po dosažení pohlavní zralosti se již zcela oddělil od tohoto zvířete. Pak už šel vývoj člověka svou cestou. Plození dostalo další vibraci - vibraci duchovní lásky. Pak už se vtělovali další a další lidští duchové.

Tato hmotná sféra je nejvzdálenější a poslední ve stvoření a v ní mají lidští duchové prověřit a osvědčit své dosavadní vědění. Mají pochopit smysl svého bytí, mají umět rozpoznat, co je tvořivé a povznášející a co je naopak neplodné a směřující k zániku. Dá se to vyjádřit i jednodušší formou (i když ne úplně přesnou) - mají umět rozpoznat dobro od zla.

Proto je v hmotné sféře ta různorodost. Máme vše před očima a můžeme porovnávat, poznávat, třídit. V tom rychleji zrajeme. Pokud ovšem chceme a nejsme duchovně líní. V životních zkušenostech, chybách i jejich nápravě, ve vzájemné komunikaci s jinými různorodými lidmi, v prožívání, emocích, v lásce atd., si utváříme názory a reakce na dané situace. Nic z toho se neztrácí, vše se zapisuje do pomyslné knihy našeho života. Je tam všechno nahrané, jako na magnetofonové pásce. Po prožití prvního života na Zemi, si to nese naše duše s sebou do záhrobí a v souladu se zákony stvoření se dostává do té úrovně, která odpovídá její zralosti. Čím bylo její poznání větší a vznešenější, tím se dostává výš a stejně i naopak.

Jeden lidský život je ovšem velmi krátký na to, aby bylo možné pochopit vše. Je třeba se postupně učit a zdokonalovat. Je to podobné, jako když chodíme do školy. V první třídě se naučíme základy a v dalších přidáváme další a další vědomosti.

V prvním životě jsme dosáhli nějaké úrovně, řekněme třeba "1", ale sotva jsme pochopili vše hmotné kolem nás, které může mít hodnotu třeba "100". A tak naše duše po smrti vystoupila do jemnohmotné sféry a v ní do úrovně, kde jsou všechny duše na podobné zralosti "1". Tam si vyměňujeme zkušenosti a poznání. Je nám tam zpočátku dobře, protože jsou tam všichni "stejní" - stejnorodí. Jsme tam tak dlouho, než se v nás probudí touha dovědět se víc. Vibrace, které tím vytváříme způsobují, že je naše duše přiváděna do blízkosti pozemských rodičů, kteří odpovídají naší zralosti. Může jich na počátku být několik podobných. Není to ovšem tak, že bychom si mohli vybírat dle libosti, ale jsme přitahováni tam, kde je stejnorodost. Ono se nám to dokonce může i jevit, jako že jsme si vybrali, protože jsme na podobné vlně a je nám to vlastně příjemné.

Duše se vtělí opět asi v polovině těhotenství do tělíčka lidského dítěte. Znovuvtělením do hrubé hmoty je nám dána pomyslně páska před duchovní zrak, takže vidíme jen hmotné. "Dostali" jsme nové tělo, tedy i mozek, takže si nepamatujeme, že jsme už v hmotě jednou byli. Je to jiné tělo, jiný mozek, jiné smysly. Stejný zůstává jen náš duch se svými obaly (tedy duší) a ten si naopak pamatuje vše. A další životní cyklus se opakuje. A tak to jde mnohokrát dokola. Jak se vyvíjíme a uvědomujeme si sebe sama a chápeme vše ve stvoření, tak to rozhoduje o tom, do jaké úrovně se po smrti dostáváme.